Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Antiochia a Malá Antiochia 2004-2005

30. 11. 2008 18:46
Rubrika: Tábory a akce

Prolog aktuální 

Toto už je poslední historická kapitolka, tedy to, co jsem psal do roku 2005. Další už bude psáno aktuálně do současnosti a současné duchovní zážitky budou napsány vždycky s nějakým odstupem, aby to nebylo jenom plané a bylo více vidět, jak Bůh dává růst, když s Ním spolupracujeme. Horší je, když se nám spolupracovat nechce, tak pak se logicky topíme v bahně, ze kterého nám Bůh pomůže, když se zase vrátíme.

Prolog z r.2004 

Aktuality psané na těchto řádcích budou s dost velkým odstupem času, aby se na událost nepohlíželo těžkým srdcem, ale chladným rozumem. Je to tak lepší.

 BIŘMOVÁNÍ VE SLUŠOVICÍCH 2003 (PLODY MA)


Biřmování ve Slušovicích zdánlivě nemá souvislost s duchovním životem spjatým s Antiochií.Myslím si však, že zde má Malá Antiochia své plody. Byl jsem kmotrem už 2x, nyní po 3.První kmotrovství se vztahuje k Tomášovi, ale s Antiochií má společné jen to, že jsem ho na Antiochii párkrát vzal a teď už jezdí taky. Znali jsme se však už z dřívější doby. Davidovi jsem byl kmotrem u křtu. Teď se však jen můžu za něj modlit, aby Pána Boha opravdu našel. Otec Pavel ani já jsme ho k tomu moc nepřipravili.

Vaška jsem poznal v Rychnově na Malé Antiochii. Nevím, čím jsem ho inponoval, ani jak jsem se zasloužil v jeho duchovním životě. To ví víc on než já. Ale každopádně si mě za kmotra vybral a já jsem s tím souhlasil a vidím, že je to dobré, protože jeho biřmování mě povzbudilo k životu s Bohem mnohem víc, než jiné události.

Ve Slušovicích bylo těch biřmovanců něco přes sto. Biřmoval nový biskup, pomocný biskup pražský Karel Herbst. Viděl jsem, jak to celá farnost prožívala. Bylo to mnohem silnější, než u nás, i když Duch svatý působí všude stejně, ale záleží na našem přijetí.

Také nevím proč, ale toto kmotrovství beru mnohem vážněji než ostatní dvě. Je to víc na dálku a mnohem víc se s Vaškem setkávám, než s ostatními dvěma kmotřenci. On si mnohem víc nechává radit a hodně na něho myslím. Není to však tím, že si vybral za patrona sv. Vojtěcha. Z toho jsem původně nebyl moc nadšený, ale myslím, že si vybral dobře.

Malá Antiochia, jak jsem nadějně na těchto řádkách již psal má svoje plody. A je zajímavé, jak Bůh dovede člověka překvapit. Ty plody jsou totiž tam, kde by to člověk nejméně čekal.

 MALETÍNSKÁ PŘESTÁVKA OD MIKULÁŠE


Každého roku, obvykle 1. sobotu v prosinci do Maletína přišel Mikuláš. Roku 2003 však ne. Po předchozím úpadku se mě do dalšího nechtělo a tak jsem to nechal jen duchovně. Ani otec František nevzpomněl, že by tam mohl něco takového udělat. Už nemá jáhna, tak proč.

Maletínským se však po poslední křeči Antiochie stýskalo. Už se v té farnosti nic neděje, jen několik málo modliteb několika málo věrných duší. Jsou tam pravé misie. Myslím si, že příští rok můžeme vyzkoušet iniciativu místních, aby se tam založila přerušená tradice natrvalo, ale to bych musel s několika kluky projednat, aby to mělo nějakou kulturu.

 SETKANÍ VEDOUCÍCH M.A. - HORNÍ LHOTA 2 a 3


Tyto dvě víkendová setkání zase přinesla něco nového pro Malou Antiochii i pro mě. Byla podstatně menší, než to první, ale pojednávala o tomtéž. To 2. měl vést otec Pavel, kterému však do toho něco přišlo a tak nás opustil. Před tím mě však stihl řádně namíchnout svými hloupými poznámkami, ale nedal jsem mu to najevo a druhý den to schytali účastníci. Je to má slabost, že se někdy nedokážu ovládnout a schytá to někdo jiný, než ten, kdo to zavinil...

Z těchto setkání jsem chtěl vždy v neděli brzy ráno prchnout do Luhačovic, abych nemusel stát v přeplněném kostele v Horní Lhotě a potkal se se svými známými. Při 2. jsem viděl, že se to podaří, ale nepodařilo právě proto, že jsem nebyl domluven s otcem Pavlem a připadlo mi to blbé. Při třetím jsem je též nechtěl opustit, ale už s tím otec Pavel neměl co dělat a já jsem se s tím docela smířil, vždyť z předchozího setkání jsme se v těch Luhačovicích alespoň na hodinku
stavili.

Jo, má-li člověk vést takováto setkání, musí tomu dát i srdce a mnohé obětovat.

 JARNÍ PRÁZDNINY - MALÁ ANTIOCHIA RYCHNOV 2004


Jeden turnus jarních prázdnin se přece jen sešel. Program jsem připravoval, i přes to, že otec Pavel chtěl mít jarní prázdniny o andělech, což bylo připraveno už z minulých let a zkušenosti
s tím byly dobré. Nicméně jsem si myslel, že toto téma je dost těžké a hry na dnešní dobu už trochu zastaralé, i když pro děcka nové, protože to ještě příjezdoucí nezažili, zkrátka nechtěl jsem
oprašovat starý tábor, ale udělat nový a to o evangelistech. Protože otec Pavel na svém trval a já jsem neměl být hlavní vedoucí, nýbrž Jirka a Eva, bylo den před prázdninami rozhodnuto tak,
že nebude ani jedno, ani druhé, ale broučci. Ne, že by to nebylo dobře zpracované, ale abychom se nehádali, a vzhledem k účastníkům, na které naráželi smyšlené příběhy na motiv evangelií se
mě nechtělo dělat toto téma, protože by se v tom mohli někteří poznat, i když Jirkovi a Evě se příběhy líbili, ale i otec Pavel poznal, kde vznikla inspirace.

Nutno podotknout, že nakonec se nekonali ani broučci, protože to nebylo pořádně rozpracované, takže to toho roku bylo o zábavě. Té sice nebylo vždy dostatek, zvláště popeleční středa byla chudá, ale dopadlo to dobře, neboť děti se umí bavit i samy. A ono jich nebylo zas tak mnoho, jen deset a vedoucích pět.

Otec Pavel se aktivně zapojoval občas a občas lehce přestřelil, což se může stát každému, kdo mě zná. Mši svatou jsme mohli mít skoro každý den, ale nakonec jsme se dohodli, že i pro děcka postačí na popeleční středu farní ve farním kostele a ve čtvrtek v nové kapli na faře. Ostatní duchovní program se zaměřoval k jídlu, což bylo i celkem praktické a pro děti dostupné. Vedoucí jsme se střídali na modlitbách a bylo vždy pamatováno, že kdo má modlitbu u snídaně, má i ranní s tím spojenou a stejně tak i večer.

"Dobrý tábor to je dřina." Není to jen název rajnochovického setkání různých táborových vedoucích na Arše, ale zároveň i fakt. Zkušenosti praví, že z kterého tábora jsem dorazil utahanější než pes, z toho měli dobrý pocit i děti i já. Když jsem byl v úplné pohodě, jen mě třeba bolely namožené svaly a jinak nic, z toho jsem já sám neměl moc dobrý pocit, nebo jsem si namlouval, že z toho dobrý pocit mám, ale brzy jsem z toho vystřízlivěl a modlil se za uzdravení. Po tomto táboře se stačí snad jen modlit, protože bez toho se žádný tábor neobejde. Dosvědčuje to i fakt, že hned jak děcka odjeli, asi za 2 hodiny jsem měl mít v kapli na faře křížovou cestu s podáváním svatého
přijímání. Ač byly 4 hodiny odpoledne, klížily se mi oči a minimálně vím o jednom zastavení, které jsem zopakovat 2x. Uklidit po táboře jsem ani pořádně nestihl a šel jsem spát již v 19.30. Ráno jsem pak ve 4 vstal a umyl horu nádobí, která už se pro odjezd účastníků nestihla.

Jinak nutno říci, že Jirka perfektně, mnohem víc, než to umím já zmotivoval děcka, takže se na faře vzorně uklidilo, bylo to vzornější než přišli a ta hora nádobí byl jediným malým nepořádkem, se kterým jsem si hrál asi tak dlouho, jak děcka s úklidem a byla satisfakcí za to, že jako jediný vedoucí a jediný účastník tábora jsem do té doby neměl službu v kuchyni.

 MALÁ ANTIOCHIA - PÍSAŘOV 2004


Bylo kolem toho spousta zmatků, že jsem ani nevěděl, co se děje mezi nebem a zemí. Zda řádí věčný odpůrce či mě chce zastavit Nejvyšší, abych se do toho pouštěl. Dětí bylo málo, nikdy jich
nebylo devět, nanejvýš osm. Vedoucích tak akorát, aby občas i nestíhali a kuchařka nakonec žádná. Mělo to trvat 14 dnů, ale trvalo jen jedenáct. Vše mělo být bez problémů, ale problémy byly na každém rohu, skoro co si člověk vzpomene. Když se něco dobrého vymyslelo, zase se něco pokazilo a překazilo to to dobré. Vypadá to, že na tom není nic pozitivního. Kdybych to tvrdil až takto, byla by to nevěra v Boží moc.

I když se kazilo spoustu věcí, snažili jsme se to řešit jako společenství a dokázali jsme se nad to i povznést. Kdo to nedokázal, sám pak odjel domů, protože to nemohl vydržet. Někdy se tábor držel jen na tenkém vlásku, ale udržel až do jedenáctého dne.

Krizový den se z úspěchem překonal, jinak by tábor skončil už pátého dne, protože toho dne odjeli první děcka prý proto, že to nemohli se mnou vydržet, jaké jsem udělal dusno den před tím, a to jsem tehdy opravdu udělal. Tehdy se ukázalo, že přísloví "ráno moudřejší večera" funguje.

V neděli pak byla pouť, což byl nejkrásnější den tábora, kdy se skoro nic nezkazilo až na nahořklé kuře a jednu špatnou náladu, což byla docela slušná bilance. Toho dne se také zajiskřili malé jiskřičky víry v nevěřících děckách. Jeden měl zájem o ministrování a byl z toho celý nadšený. Jiný se zajímal o věci liturgie a četl si v křesťanském časopisu a ptal se na některé věci. V pondělí pak bylo o poznání víc ministrantů a na konci tábora jiný vzbudil zájem o křesťanský tábor
Archa. Byla mezi námi ještě jedna jiskřička, která nás provázela celý tábor a to byl Danek, místní ministrant, jediný mezi místními ministranty, jinak se tu provozují ministrantky. Co z těchto
jiskřiček vznikne, ví Bůh.

Já jsem se za celý tábor celý rok modlil a modlím se i teď. Modlili jsme se občas i vedoucí na táboře. Modlil jsem se mnoho, dělal kolem toho taky mnoho, ale neprovázelo mě mnoho dobrého. Vinu nevidím ve vinících toho špatného, to je jejich problém a Bůh jim odpustí, tím jsem si jist. Ta jediná vina leží na mě, že jsem ve svých modlitbách Boha postavil před hotovou věc, že tábor bude a dělal jsem vše proto, co jsem mohl. Bůh mi odpustí a uzdraví, co jsem tím vším zkazil. Jako zadostiučinění vidím, že na žádném letním táboře Malé Antiochie nebudu již spolupracovat aktívní účastí. Ani otec Pavel si to vlastně moc nepřeje, i když mi říká něco jiného, na co však snad i ví, že nehodlám přistoupit, protože je to nad mé fyzické síly.

 ZÁTOR 2004


Opět Antiochia po Malé Antiochii. Tentokrát jsem po Malé Antiochii spíš potřeboval duchovní oporu, než abych ji rozdával. Tížili mě mnohé dluhy a spousta zpřetrhaných vztahů, které budu asi hodně dlouho narovnávat a ač to byl tábor plný dřiny, musím se hodně modlit za uzdravení. Nevím, jestli to bylo vědomí této potřeby, ale v Zátoru jsem se skutečně mnoho modlil zvláště pak růženec, který jsem až do neděle se modlil skutečně celý a pak už jen většinu dní. Také
breviář jsem se modlil celý a toto mě vydrželo pak až do konce srpna. V srpnu tak byl jediný den, kdy jsem se vůbec růženec nepomodlil.

Blíží se půle září a je vidět, že nadšení už opadá, neboť občas vynechám breviář, růřenec se modlím jen 5 - 6 desátků, celý jsem se pomodlil zatím jen 1x a 1x jsem se pomodlil jen 1 desátek
a 1x vůbec žádný, což jsem druhý den nahradil. Ale vraťme se k Zátoru.

Obnovil jsem původní Maletínskou tradici a dojel na Antiochii jako první účastník nového turnusu a to ještě před obědem. Ze statistiky dále vyplívá, že je to má 8. Antiochia na Moravském poli a 1. Antiochia v Ostravsko-opavské diecézi a pro mě 1. s knězem na faře. Turnusu se také zůčastnil největší počet bohoslovců a po prvé vedl bratr salesián, který však nevedl bohoslužby, v čemž byla někdy svízel, neboť mu nedělalo problémy říci, že bohoslužba nebude a že jsme
se už modlili dost. Tím však nechci říci, že modliteb bylo málo. Rozhodně jich bylo více, než v Čechách.

Modlitba měla svou nezastupitelnou roli, i když pokud bych se zabýval pravidelností, denně jsme se modlili snad jen ranní chvály a ranní modlitbu a nějaká forma modlitby před spaním a samozřejmě modlitby u jídla. Mše svatá byla celkem často a to v pátek, jak jsme přijeli, v obě neděle, dále pak v pondělí, ve středu a v pátek a následující pondělí. V ostatní dny byla bohoslužba slova, kromě svátku sv. Vavřince, tedy 2. úterý, kdy nás navštívil místní biskup František Václav, což mě velice mrzelo, neboť toho dne jsem přijal svátost smíření. Nicméně v noci právě na ten den proběhla celonoční adorace a před tím na svátek Proměnění Páně adorační celý den, turnus B
končil adorací, kterou jsem zvláštně prožil, náš turnus končil též adorací před poslední společnou bohoslužbou ve čtvrtek stejně tak jako v pátek, kdy přijel již turnus následující. Občas byl před bohoslužbou i růženec a jednou za čas katecheze z níž nejzajímavější byla o církevním právu. Náš vedoucí Martin nám dal ochutnat také trochu bibliodramatu, což byla i akce pro místní.

Nutno podotknout, že mě nemrzela návštěva biskupa, což pro mě bylo po prvé na Antiochii, ale fakt, že se zrušila bohoslužba a neměl jsem eucharistického Krista. Jinak biskup byl perfektní a místní ministrantky, které chtěly jít na bohoslužbu jsme odchytili a pozvali na faru, takže nedošlo k trapasu, že by někdo jen tak stál před kostelem a čekal, že něco bude.

Akcí a práce bylo také celkem dost. Ze začátku jsme si museli vybudovat nějaké zázemí, neboť bylo třeba, abychom se stěhovali. První dva turnusy měly veškerý konfort a my jsme si ten konfort udělali. Krom místních ministrantek na faru nikdo moc nechodil. I když jsme pořádali nedělní agapé, přišly jen ony. První větší akcí byl táborák a po něm velkolepá noční hra. Následující týden jsme uspořádali divadlo, které, ač to tak nevypadalo, bylo velkolepé. Na první pohled je to nic moc, ale byli i malé akcičky jako lesní golf nebo návštěva místního hřiště, kde se občas i někdo objevil celkem 2-3 kusy.Málem jsem zapomněl na olympiádu, na kterou také přišlo docela dost dětí, ale mnozí z nich byli z okolí. A jedno divadlo pro nás připravili děcka, která byla na prázdninách na faře tam, kde před tím sídlil turnus A a B.

Představitelé obce se také zmínili o sousední obci s názvem Čaková, kde by Antiochia též mohla zavítat. Martin se toho chytil a toužil tam něco udělat. Tak se tam hrál 2x fotbal a byli pozváni také na olympiádu a výšlap na poutní místo Cvilín, který jsme též podnikali. Ač se mi moc tato aktivita nelíbila, záhy jsem změnil názor, když pozvání na olympiádu opravdu přijali ve velkém počtu a bylo na nich vidět, že mají o zábavu typu Antiochia podstatně větší zájem než Zátorští a záhy jsem se dozvěděl, že patřili také do farnosti Zátor, takže tam Antiochia má co dělat, i když už tam nikdo nebude mít čas jít.

V množství práce jsme nezapomněli na návštěvy starých lidí, z nichž potřeboval pomoci jen jeden starý pán, jinak ostatní si spíš povídali a občas nás i někdo zastavil na ulici a přiznal se ke své víře. Téměř celá Antiochia vyjma mě a ještě jednoho bohoslovce navštívila místní letní kino a hospodu zvanou kanál, tam jsem s nimi byl, a někteří jednotlivci včetně mě navštívili občas i druhou hospodu, z čehož jednou z toho byl málem průšvih, protože nikomu nic neřekli, ale vznikla tehdy z toho dobrá práce pro Antiochii, což bylo přínosem. Jeden den a něco jsme také věnovali přípravě školních lavic na následující školní rok v místní škole. Odměnou nám byla chvíle
na internetu, když se zrovna strhnul liják.

Ve vší stručnosti popsaný děj Antiochie v Zátoru, který byl v mnohém nepopsatelný. Bylo to krásné období s Bohem, kde mi Pán dal spoustu milosti a poučení. Ukázal mi, že se mnoho dívám na sebe a mnoho věcí včetně modlitby podle sebe posuzuji. Ukázal mi, kde mám bojovat. Byla to pro mě opravdu duchovní obnova tak, jak první Antiochie a doufám, že mě to více utvrdí. Dobro, které jsme tam provedli, o tom ví jen Bůh a On ho určitě využije i v po nás nastupujících voluntérech. Deo gratias.
 

 SETKÁNÍ ANTIOCHIE DRAHOTUŠE 2004

 

Toto setkání se stalo prvním setkáním, které jsem absolvoval ve všech jeho konaných dnech, tedy celý výkend. Setkání bylo inspirováno knězem, mučedníkem Charlesem Fucoldem a bylo
velmi hezké. Setkala se většina našeho týmu ze Zátoru C. Jediné, co jsem nestihl byla páteční mše svatá, jinak jsem prožíval úplně všechno včetně her a do toho jsem stihl se i hodně modlit,
více než bývám běžně zvyklý a než bylo napsáno v programu. Náš turnus byl tím kouzelný, že mě povzbuzoval svou přítomností k modlitbě celého růžence a ani o tom sám neví. Jaké bylo společenství o prázdninách, takové bylo i setkání.

Skoro je zbytečné k tomuto psát víc. Toto mé nadšení nejde vypsat příliž mnoha slovy. V rámci setkání jsme spolu s P. Markem Dundou a P. Radomírem Šidlejou společně probrali hystorii i budoucnost Antiochie a její působení v našich životech, které je opravdu znát víc než dost.

Poslední noc setkání jsme věnovali představení jednotlivých turnusů, na kterém bylo vidět působení Ducha svatého a sehranost jednotlivých týmů. Antiochie letos byla pouze na Moravě v
Zátoru a v Čechách v Chlumci, ale z Chlumce bylo jen pár zástupců.

Celkově byla velice krásná atmosféra a náš turnus se zároveň domluvil na svém Silvestrovském setkání, což je v mých kratičkých dějinách po prvé. Byli jsme opravdu dobré společenství, kde si
každý vážil každého ať byl jaký byl, vždyť všichni jsme v Kristu bratři a sestry.

 SETKÁNÍ VEDOUCÍCH MALÉ ANTIOCHIE - RYCHNOV 2004


Opět tři termíny setkání, vést jsem však nemusel žádný. Z těchto daných termínů se naplnil jen ve Starém Městě a v Rychnově. Ve Starém městě jsem nebyl a bylo to jen na sobotu v počtu
asi šesti vedoucích a v Rychnově i se mnou, který to neprožíval celé bylo nás 11 z čehož byli zástupci čtyř týmů a já jako jediný z našeho, takže mě otec Pavel nenechal mluvit, abych nepochroumal čest Malé Antiochie Písařovem, takže pocity mnohých bylo, že se nic nevyřešilo a
bylo to úplně o ničem. Také můj pocit byl takový, protože jsem ani neměl moc náladu a otec Pavel mě neustále okřikoval, nechtěl moc, abych říkal své názory či postřehy ač občas byly podmětné. Bylo to setkání ponuré, mnohem horší než ta v Dolní Lhotě, kde jsme trávili společenství a krom večerní mše svaté jsem postrádal duchovní stránku a také zábavu na odreagování od náročné práce.

Z mých reakcí si otec Pavel vydedukoval, že nechci už s ním spolupracovat a měl pravdu. V takovém stylu opravdu ne. Nejsem ani se necítím jako kus hadru na Malé Antiochii, se kterým se dá takto vláčet. Vím, že nejsem stoprocentně úspěšný, že dělám spoustu seků, ale jedno se odepřít nedá. Za ty čtyři roky je Malá Antiochia většinou kvůli mě vzhůru nohama než před tím. I když jsem v těch změnách určitě nebyl sám, ale je spousta vedoucích, kteří Pavlovi nic neřeknou, co se jim nelíbí a říkají to mě, jako to bylo v Dolní Lhotě a já to pak nějak interpretuji, a stejně mnoho věcí se zpočátku nelíbí a pak se začnou dělat tak, jak jsem se už dříve pokoušel já. Je však na druhé straně pravda, že i já otci Pavlovi mnoho neříkám, jsem na to hodně opatrný, protože jeho reakce na to jsou jasné: při kritice i oprávněné se většinou urazí a to nehodlám snášet. Zdá se mi, že poslední dobou toho snáším dost málo.

Tábory se už dělají jinak, s většími nároky na které by otec Pavel beze mě nepřistoupil, i když by se časem našel někdo jiný, který by toto dílo obrátil. Jsou však věci, které jdou hodně pomalu, které už měli dávno být.

Každopádně je jisté, že roku 2005 nepovedu žádný letní tábor ať bude zájem jakýkoli. Všechno, co chci zlepšit navrhuji totiž jen teoreticky, ale v praxi mě to vůbec nevychází a tento stav již
nechci opakovat. Možná jako spoluvedoucímu se mě povede líp a lépe budu zvládat uplatňovat své schopnosti na Malé Antiochii mnohem lépe a s větším klidem, protože zodpovědnost bude na někom jiném a nebudu muset vše kolem tábora zařizovat a rozčilovat se nad tím, že se neděje, co má.

 MIKULÁŠ V SEVERNÍCH ČECHÁCH 2004


Po nějaké době jsme v severních Čechách opět slavili Mikuláše tentokráte o svátku sv. Barbory. Otec Pavel si zařizoval "misiiní skupinku", která by tam jela a se mnou počítal jen jako s náhra-
dou, kdyby nebyl nikdo jiný. Myslel si, že jsem na to už zvyklý. Po pravdě řečeno mě moc nezáleželo na tom, zda tam pojedu či ne, ale chtěl jsem vědět s čím mám počítat a to mě nebyl dlouhou dobu schopný říci. V podstatě, kdybych nejel, byl bych v Zábřeze na schůzce ministrantů a taky bych dělal něco užitečného a tak mě dost štvalo, že do poslední chvíle nevím, na čem jsem.

Z církevního Silvestra na faře v Rychnově se mu přihlásili pro tuto akci Martin z Biskupic, Hanka a ještě jedna holka ze Svitav a zbylo jedno volné místo a tak jsem tedy jel i já a myslím, že to bylo velmi dobré ale spíše pro mě než pro děcka, s kterými jsme si sice celé svatobarborské dopoledne hráli, ale při setkání s Mikulášem se nějak rozdělovalo mé poznání a poznání paní Holčíkové o životě svatého Mikuláše a každý z nás měl jiný záměr o tom, jak dětem něco povědět a tak z toho vznikl zmatek, který se mi moc nelíbil a poznal jsem, že mezi sebou bychom nejprve měli najít nějakou jednotu.

Na faře v Jítravě byly o tom víkendu rodiny převážně nebo jenom, to nevím přesně, z pražské diecéze a tak i pro tyto rodiny věřící byl uspořádán Mikuláš těsně před naším odjezdem, který se neustále protahoval a tak z toho vznikla špatná nálada v misiiní skupince. Ta však po dojezdu do Svitav opadla, protože otec Pavel to pak bral velmi svižně. Každopádně tyto nálady nejsou moc dobré, aby vůbec vznikali, protože pak je to jen práce bez vlastního duchovního prospěchu, protože se do toho vklíní hněv a pak už pozitivní prožitky mizí.

Největší zážitek osobně jsem měl na pouti v Rynolticích u sv. Barbory. Mši svatou měl Msgre Karel Havelka, generální vikář Litoměřické diecéze spolu se čtyřmi dalšími kněžími. Nebylo tam sice mnoho lidí, ale byla to krásná mše a když jsem potom jel s Halbovými na faru do Jítravy stihl jsem ještě mši svatou v Jítravě celebrovanou otcem Pavlem pro návštěvníky Jítravské fary a poznal se s dobrým mladým ministrantem Honzou. Pak byl Mikuláš a večeře, při které
se za námi přišel podívat i otec generální vikář a mnoho jsme si popovídali, a trochu opadla špatná nálada z pozdního odjezdu. Škoda, že u toho nebyl otec Pavel, mohlo by to být velkým
přínosem pro dílo Malé Antiochie. Pro mě toto osobní setkání bylo velikým zážitkem.
 

 TRADIČNÍ MIKULÁŠ V MALETÍNĚ 2004


Tradiční Mikuláš opět nebyl, ani jsem se s nikým nedomlouval, aby ho udělal. Obci to také nevadilo a už se nad tím nezastavovala, prostě nikomu to nechybí. I v samotném Maletíně už jsem dlouho nebyl a tak bylo třeba načerpat novinky od paní Zapletalové.

Byl jsem nadšený, že tradice nebyla nikdy přerušena, neboť sotva jsem přestal Mikuláše pořádat, uvědomilo si vedení obce, že má kostel sv. Mikuláše a že by mohli pořádat Mikulášské hody
alespoň jako hospodskou kulturní akci. Příští rok se budu snažit usilovat o to, aby byla i duchovní stránka tedy alespoň pobožnost v kostele a tradice půjde dál.

Nedlouho po sv. Mikuláši zemřel bývalý starosta obce. Měl křesťanský pohřeb a plno lidí v kostele. Dílem Antiochie se mu i kostel stal blýzkým a snad po mnoha modlitbách dojde i k obrácení obce.

Návštěva paní Zapletalové měla ten účel, abych zjistil, co pro Maletín mohu osobně udělat a tak po Mikuláši jsem také domluvil koledování na tříkrálovou sbírku, takže už si to budou dělat sami a vedoucí skupinky Tomáš byl na plese charity v Zábřeze a projevoval zájem o konání bohoslužeb v Maletíně. Otec František však kladl jisté podmínky, takže tato farnost bude na bohoslužby i nadále chudá tak, jak tomu odpovídá zájem místních lidí. Můj úkol zde i obecně je tedy hlavně modlitba a případné drobné akce až na druhém místě po řádném projednání s duchovním správcem.
 

 SILVESTR TUR. C ANTIOCHIE ZÁTOR - ŠTÍTY 2004/2005


Nechce se mi věřit, že bych pomalu přehodnocoval nejlepší Antiochii a za nejlepší Antiochii prohlásil místo Maletína 1996 Zátor. V Maletíně bylo perfektní společenství a teprve jsem zjišťoval, co to Antiochie je. Přesto však Maletín nepředčí jedna věc: celý den jsme se modlili a
pracovali a tvořili společenství. Zátor byl volnější co do modlitby i práce, zato však společenství fungovalo na vysoké úrovni, ale pouze srovnatelné s Maletínem. To, co se však mezi námi děje, že udržujeme společenství ještě i po Antiochii a jsme schopni se sejít většina z turnusu, což ze žádného společenství zatím nevzešlo, takže tato akce je pro mě první, i když jiné turnusy se také takto scházeli v té obci, kde na Antiochii byly, ale já jsem byl vždy na turnusu C, kde naše působení bylo plodné hlavně o těch prázdninách, ale pak už jsme se sešli jen někteří jen na setkání Antiochie a pak už vůbec ne. Na tohoto Silvestra se nás z turnusu sešlo 9, což je silná nadpoloviční většina turnusu. Protože se však nepodařilo najít místo v Zátoru nebo někde poblíž, rozhodli jsme se společně, že tento Silvestr ve Štítech bude pro nás rekreací.

Ač jsem to měl ze všech antiošáků nejblíž, přijel jsem až mezi posledními. První noc jsme strávili povídáním a pojídáním vánočního cukroví. Ráno prvního dne jsme započali dobrovolně v kostele
na ranních chválách a pak připravovali pozdně dopolední snídani, po níž jsme vyšli na mši svatou do Strážné a šli jsme pěšky. Měl jsem od vánoc poraněnou nohu, ale docela to šlo a zpět nás pak vzal otec Radek, už několik posledních dnů duchovní zprávce ve Štítech na faře. Přestože se měl stěhovat, věnoval se nám, kdy mohl, totiž skoro pořád. Den Silvestrovský jsme během pozdějšího dopoledne tvořili program, jak ztrávíme společně onu novoroční noc a chystali k tomu všechny materiály vč. vína. Večer byla mše svatá ve Štítech, po ni adorace a pak se nám věnoval i novokněz Josef Rýznar, t. č. student v Benátkách, který byl momentálně doma. Půlnoc jsme prožili mimo město, v lese, kde jsme postavili kříž a rozdělali oheň. Bylo to velmi krásné.

Nový rok jsme začali mší svatou v 9 a pak ještě já a bohoslovec Radim jsme jeli do Cotkytle s  otcem Radkem. Původně už jsem chtěl být doma na společném novoročním obědě, ale nakonec jsem se rozhodl takto a jelikož mě ujeli i odpolední autobusy, jel jsem až večer, i když mě všichni zůstavší, kterých bylo pořád ještě 6 přemlouvali, abych zůstal s nimi až do rána, ale to se mi nechtělo, měl jsem jiný plán a přece jsem slíbil, že budu na Nový rok doma, tak jsem byl doma ve
čtvrt na osm.

Naše společenství mě nezklamalo ani v tom, že mě podporovali v modlitbě a tak každý ztrávený den jsem se modlil celý růženec i breviář kromě dne, kdy jsem přijel a ještě jsem prožíval modlit-
by společné, do které na Nový rok patřil i růženec.
 

 JÍTRAVSKÉ "MISIE" 2005


Díky návštěvám a potřebě systematičtějších katechezí pro místní děti vznikly tyto "Jítravské misie." Rozpracovávám postupně 12 témat z dějin spásy a vždy na jeden víkend se jedno téma probírá s dětmi prostřednictvím her. Název je však trochu zavádějící, neboť z misií vzniknou bohaté plody modliteb a velice rychle se ukazují na zbožnosti farnosti, ve které se konají. Toto se o Jítravě nedá napsat. Zde jde spíše o preevangelizaci, o to, aby děti se pobavili a případně někdy v budoucnu třeba i na základě této zkušenosti získali touhu po životě s Kristem. Proto jsem také tento "projekt" nazval "Hledání ztraceného ráje". Jsem si vědom, že tento ráj najdeme až v nebi,
ale nyní můžeme dětem kousek ráje ukázat. Jak však praví jarní prázdniny v Jítravě konané, nebude to zas tak lehké, protože v každém člověku je i kus toho pekla, kterého se nehodlá v žádném
případě vzdát, vždyť patří k němu. A tak se může jevit nějaké to naše počínání spíše jako cesta do pekel, ale to není v žádném případě záměrem, který jsme si vytýčili. Naše poklesky nemůže uzdravit nikdo jiný než Bůh, kterému to svěříme.

Pokud děti opravdu v sobě naleznou touhu po Bohu, pak tyto setkání měli svůj smysl, i když by šlo jen o jediné dítě. Všechny děti i dospělí tohoto kraje však potřebují našich modliteb, bez kterých jsou tyto setkání zbytečná. A když najdou děti touhu po Bohu, pak se musí najít někdo, kdo se jim bude pravidelně věnovat a to tyto setkání neřeší.

 M. A. - JARNÍ PRÁZDNINY TENTOKRÁTE V JÍTRAVĚ 2005


Jarní prázdniny jsme letos směřovali do severních Čech. Ostatní organizace jarních prázdnin se ani nestihla. Tentokrát to bylo jen na pondělí, úterý a středu. Na faru do Jítravy jsme jako tradičně přijeli už v neděli večer a domlouvali si konkrétní program, který měl být o andělech. Domluva byla hezká, ale praxe horší.

Některé děti už byly na faře v neděli a v pondělí pak přijel zbytek, což dělalo dohromady 11 dětí. Protože však nefungoval systém přihlášek, tak jsem pomalu do oběda nevěděl, kolik těch dětí je. Jak to bývá zvykem, děti se baví i po svém a to jsem jim chtěl také umožnit, takže jsem do jejich výplně programu jen vstupoval nějakým tím smysluplným programem, o jehož smyslu měli mnozí starší pochybnosti, které mi sic sdělili, ale já jsem jim na jejich pochybnosti vždy neodpovídal, a tak když už jsem něco řek, stejně se jim to nezdálo a museli si to ještě ověřit u otce Pavla. Ani s přípravou na mši svatou dětí nebyla spokojenost, ani s písničkou Daniel a už vůbec ne s modlitbami nebo katechezemi. Protože jsem neměl náladu po jejich výstupech vůči mě komunikovat, nevěděl jsem ani co chtějí a tak docházelo k významným rozporům mezi námi, které otec Pavel
bral jako drobný incident, ale po následujícím setkání se mi zdál tento insident trošičku větší.

Nutno říci, že děti se bavili a nálada byla dobrá. Já jsem se snažil tu svou špatnou nepřenášet, takže doufám, že nebylo nic znát. Ale to si mohu jen myslet, neboť děti jsou mnohem vnímavější
než dospělí. Tak to za mě zachraňovala Terka, Karel či Zdeněk.

Když jsme skončili, přemýšlel jsem, zda má pro mě cenu za těchto okolností, kdy se nedovedem dohodnout, tam vůbec jezdit. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec došel k tomu, že děti za naše dospělácké spory, kdy jsme schopni se k sobě chovat hůře než ony, nemohou a že bychom si to měli mezi sebou vyřešit.

Tak to vypadá, že je to totální krach, že jsem totálně naštvaný. Ne! Věřím tomu a modlil jsem se za to a modlím se, aby to bylo dobré a Bůh i z těch našich hloupostí dovede utvořit mnoho dobrého. Chybí nám důvěra v Boha. Nemodlíme se společně za společnou věc! Jak má to pak fungovat? Bůh tam je, ale je třeba ho nalézt! Proč nejprve my nehledáme Boha? Jak jim ho chceme dát, když sami máme malou důvěru a místo toho přemýšlíme nad tím, co naše úsilí stojí!

Toto nejsou ani nemají být slova hněvu. Já jsem se hněval jen chvíli. Více jsem plakal, když se mi pak dostalo omluvy. Nepřišel jsem se špatným úmyslem a odjížděl jsem rozladěný tak, že jsem to musel svěřit Pánu v adoraci. A tam je třeba hledat Boha. Ne v šumu nadávek, jak to kdo dělá špatně, ale v klidu před Ním samotným.

 MALÁ ANTIOCHIA OBČANSKÝM SDRUŽENÍM


Od začátku svého působení v Rychnově jsem viděl jako přínosné, aby Malá Antiochia měla oficiální formu i před otcem arcibiskupem, ale otec Pavel tuto potřebu nijak nejevil. Ilegalita Malé Antiochie mu plně vyhovovala i pro množštví zmatků a tím vznikající nedůvěry. Šlo to až tak daleko, že pořádat tábory pod hlavičkou Malé Antiochie bylo ryskantní před českými zákony. I když předpisy měli požadavky na organizaci táborů řekl, že není jiná cesta než tak jak to je nebo
jak se to dodržuje na Arše. Tento jeho postoj se měnil velice pomalu a velice pomalu šli i kroky k oficializaci.

Vše nabralo rychlého spádu, když s tím přece jen arcibiskupa navštívil. Vznikla tak myšlenka samostatného občanského sdružení. Tak daleko jsem nedošel ve svých představách ani já, i pro obavu, že se stávajícím personálem Malé Antiochie, což je v podstatě otec Pavel, se mi to jevilo jako nereálné, stačilo by být pod hlavičkou jiného sdružení, k čemuž si myslím, že časem stejně dojde. Už nebudu moci Malou Antiochii převracet podle svého, neboť jsem nebyl zvolen do jejich orgánů a to je dobře, neboť nejsem vázán a můžu jako člen sdružení do toho vstupovat se svými návrhy.

Doufám, že Malá Antiochia se od této chvíle pohne kupředu co do kvality i do plnění Boží vůle. Není to už jen otec Pavel, ale spousta spolupracovníků, i když s jeho předsednictvím se bude jen ztěžka vystříhávat ze svých starých struktur, neboť se zatím neučinili žádné kroky k tomu, aby to fungovalo na jiných základech organizace.

Myslím si, že by bylo mnohem lepší, kdyby organizace tábora více závisela na projektech podaných samotnými vedoucími než na projektech určených předsedou občanského sdružení. To je
však jen můj soukromý názor, který těžko zastává někdo z členů výkonného výboru, takže se asi moc neprosadí.

POUŤ ANTIOCHIE 2005 - ŠTERNBERK

 ANEB DEN, KDY ZEMŘEL PAPEŽ


Zase mám šanci poznat řízení Boží. Za 10 let, co jezdím na Antiochii jsem nikdy se neúčastnil pouti Antiochie. Letos poprvé. Lehce jsem se bál dlouhého putování odněkud někam, jak pouť Antiochie vždycky byla a i tentokráte jsem se toho obával, ale kvůli zátorskému společenství jsem to chtěl podstoupit. Božím řízením bylo i mé osobní rozhodnutí, že neděli oslavím ve farnosti, takže odjedu již v sobotu večer nejpozději.

Cestou jsem se stavoval v Olomouci, takže jsem se sešel s našim společenstvím a většinou příjezdoucích hned u vlaku. Při mši svaté jsme se dozvěděli, že budeme putovat do Emauz. To bylo téma celé pouti.Protože byl zároveň první pátek, byla po mši svaté adorace, ale nebyla jedinou adorací toho dne.

Myšlenka mše svaté byla o naši evangelizaci. Vše bylo prokládáno Emauzy. "Klidně, ať je Šternberk vašemi Emauzy, s tím, že pak budete prchat do Jeruzaléma s velikou radostí." Při večeři jsme se dozvěděli, že zemřel papež Jan Pavel II. Byla to milná informace, ale Šternberk
mu už odzvonil a mohla být příležitost k další adoraci, která stejně byla v rámci večerní modlitby ve farní kapli.Pak nastala chvíle odpočinku a ráno zas nový začátek.

Nemohli jsme začít jinak než modlitbou ranních chval, pak modlitbou společnou a snídaní, po které bylo dáno několik možností prožívání volného času než bude katecheze. Byla možnost prohlídky veliké fary (tj. bývalého kláštera), práce na faře, nácviku liturgického zpěvu a procházkou za krásami Šternberka. Z veškeré nabídky jsem si vybral tu poslední, neboť procházka měla být krátká, ale ukázala se trošku delší, takže na nás otec Josef čekal s katechezí.

Na začátku katecheze požádal otec Josef bohoslovce o modlitbu nad ním. Byla to velice krásná chvíle a krásný začátek zajímavé katecheze o Emauzích a o tom, co pro nás Emauzy znamenají. Otec Josef mluvil otevřeně a poutavě, takže spát neměl nikdo šanci.

Po obědě jsme byli rozděleni do skupin na kratičkou pouť do kaple Nejsvětější Trojice, která byla jen kousek několik ulic od farního kostela. Cestou byly 4 zastávky, kde bohoslovec, nám Vašek
Fojtík, předčítal ze starého zákona předzvěsti o eucharistii a "vykládal smysl Písma". V Emauzích, tedy v kapli Nejsvětější Trojice, začala pak pobožnost k Božímu milosrdenství přesně ve tři odpoledne, která tam probíhala už celý týden a tak byla ukončena adorace a hned byla započata mše svatá.

Po mši svaté jsme měli plni radosti zvěstovat zmrtvýchvstalého Krista. Bylo to jen symbolicky, že jsme měli donést rozžatou svíci od paškálu do farního kostela. Svíčka mi několikrát zhasla a mým nešetrným nakládáním s voskem dokonce i došla, takže jsem v kostele dostal novou svíci a nebylo nic ztraceno. Otec Josef nám pak vystavil Krista, který se zjevil apoštolům po svém zmrtvýchvstání a my jsme po stranách dali své rozžaté svíce. Byla adorace, silná adorace a potom nám otec Josef nabídl, že se můžeme odevzdat Kristu. Do toho nás nenutil, jen nám dal svědectví jak je to dobré opravdu odevzdat život Kristu. Na každého, kdo to chtěl udělat, vložil ruce a modlil se nad ním zvláště za to, o co chtěl prosit.

Byla to tak silná chvíle, že jsem "utekl z kostela" rychlým krokem. Shodou okolností jsem potřeboval na WC a tak jsem šel a i na tomto místě svěřil Pánu své pocity z tohoto případného kroku, který, když jej udělám, chci myslet opravdu vážně.

"Pane, ty víš, že odevzdat se ti je nebezpečné. Mohl bys ode mne chtít i život. Ale ty také víš, že mám život rád, takže to hned neuděláš." Přibližně takto jsem se modlil a hned, jak jsem udělal potřebu jsem stejně rychlým krokem, jakým jsem utekl, se vrátil zpět do kostela. Chvíli jsem se díval, jak to probíhá a potom s velikou bázní šel a klekl si před otce Josefa, řekl mu svůj problém, za který chci prosit a on mě pochopil a mou prosbu rozvedl až tam, kam bych ji nebyl schopen dovést ani při vlastní modlitbě a mnohem víc jsem si uvědomil, jak mě tato věc tíží. Moc z toho si nepamatuji, protože jak sám otec Josef říkal, je to tak velká chvíle, při které se nám klepou kolena. Pamatuji si jen z jeho modlitby slova: "Uchraň ho, Pane, před tím, co by svým jednáním mohl zlého udělat..." a ani to není přesné. Dokonce si nepamatuji pořádně ani slova odevzdání, která jsem po otci Josefu opakoval.

Byla to tak silná chvíle, že když se mě Lukáš, vedle kterého jsem se potom postavil, zeptal: "Jaké to je?" řekl jsem mu: "Jdi a uvidíš." A on šel a jistě i viděl. Zůstal jsem pak ještě chvíli a pak šel ven. O toto zasvěcení byl takový zájem, že jsem venku čekal ještě půl hodiny.

Pak už měla následovat večeře. Já jsem se však loučil se všemi, neboť asi za 45 minut mi jel vlak. Boží řízení jsem viděl i v tomto, že právě po té chvíli odevzdání jsem se utekl jakoby do ústraní a po celou cestu vlakem jsem to ještě čerstvě prožíval, zatímco stále umíral sv. otec
Jan Pavel II.

Po oba dny jsem se modlil všechny růžence i celý breviář. Byla to tedy taky taková osobní duchovní obnova, protože běžně s tím mám někdy trochu problém si udělat čas na modlitbu, i když ten čas vždycky je, ale člověk ho často propásne.

Po cestě vlakem mě čekala čistě teoreticky cesta pěšky domů. Pěšky to však netrvalo ani přes celé město. Když už jsem byl v Koutech, projel kolem mě Franta na kole, směřoval ke kostelu, a jen v rychlosti mi řekl zprávu: "Svatý otec pět minut před desátou zemřel." V tu chvíli jsem se obrátil zpět a spěchal ke kostelu, abych stihl zvonění za sv. Otce. Když mě Franta potkal, bylo krátce po desáté, nevím přesně kolik.

Najednou mě zastavilo auto a v tom autě Mirek. Když jsem mu řekl, co se stalo a že se bude zvonit, naložil mě do auta a jeli jsme ke kostelu a přišli právě včas, kdy zvonění začalo a zvonilo se postupně na všechny zvony. Zvonilo se dlouho, takže se jeden z kolemjdoucích ptal, proč zvoní a dostal také odpověď. I toto byla silná chvíle i pro Mirka, který si doposud pamatuje, jak jsme stáli pod věží a modlili se. Já jsem se ještě domodlíval růženec. Zvonění skončilo v půl jedenácté a potom mě Mirek zavezl až domů.

Napsal jsem toho tolik, ale není to všechno. Byl to dobrý začátek velikonoc. Papežovo umírání jsme prožívali na modlitbách. Papež zemřel na 1. sobotu v dubnu (2. dubna), jako ctitel Panny Marie v 21.37, v předvečer svátku Božího milosrdenství, které též uctíval. Celý ten víkend zvláštním způsobem působil Bůh i na mou duši a já to ani nedokážu pořádně vypovědět.

 ADORAČNÍ DEN VE ŠTÍTECH

 ANEB DEN NOVÉHO PAPEŽE


Církev nebyla dlouho bez svého pastýře. V předvečer svých narozenin jsem se rozhodl prožít den adorací. Plánoval jsem to ještě dříve, než papež zemřel. Potřeboval jsem duchovní podporu, které se mi i skrze adoraci dostalo a prodloužil jsem tak nadšení ze Šternberka.

Celou cestu tam jsem se rozhodl absolvovat pěšky za modlitby růžence. Stavil jsem se také v kostele v Jedlí, takže do Štítů jsem dorazil asi o 3/4 na 5. Modlili jsme se za nového papeže, který
tou dobou ještě nebyl zvolen, i když na začátku mše již mnozí doma věděli, že máme nového papeže, ve Štítech se zrovna slavila mše, tak se to nikdo nemohl dozvědět dříve, než přišel domů.

Pravda je, že jsem tajně doufal, že bude zvolen až nazítří, protože by to bylo na mé narozeniny. Takhle na mé narozeniny slavil jen první papežskou mši svatou a liturgická oslava zvolení papeže připadne na narozeniny Honzu Šamalíka, kterému jsem přál a dalších mých přátel a známých.

Nutno ještě podotknout, že mě vyšel typ na papeže. Stal se jím Josef Racinger, který pohřbíval Jana Pavla II., a při pohřbu jsem hned prohlásil, že je to budoucí papež. Tuto volbu jsem obhajoval, i když mnozí namítají, jak je starý. Duch svatý nás přesvědčí o jeho kvalitách.

Ve čtvrtek potom jsem měl bohoslužbu slova za nového papeže, který si zvolil jméno Benedikt XVI. po Benediktu XV., jehož pontifikát byl na začátku 20. století .

 AKCE MALÉ ANTIOCHIE 2005


V roce 2005 nemám žádný tábor Malé Antiochie. Ač se mě otec Pavel snažil někde upíchnout, tak buď byl tábor zrušen nebo mě jeho hlavní vedoucí nepovažoval za potřebného pro jeho tábor. Zajímavé je, že prázdniny přece jen nemám volnější. Takto jsem však měl příležitost nahlédnout do chodu jiných táborů a akcí Malé Antiochie.

První takový tábor byl v Boršicích u Buchlovic. Byl jediný, na kterém jsem přespával do druhého dne, kdy jsem si chtěl udělat výlet do Luhačovic. Měl jsem jet vlakem z Hanušovic, ale otec Pavel k mé nelibosti se rozhodl trochu riskovat a děcka z Hanušovic dovézt do Zábřeha, ale risk se mu vyplatil. První den tábora v Boršicích byl volnější. Večer pak byly seznamovací hry. Zábava a program celkem fungoval a vše nasvědčovalo tomu, že Eva bude mít opravdu krásný tábor.

Další tábor byl v Rychnově a byl to cyklotábor. Ač čítal jen společenství pěti lidí celkem, byl velice zdařený nejen proto, že zábava je daná v objevování krás svitavska na kole. I já jsem si s nimi vyjel do Litomyšle, pak na Poličku a Svitavy, což dohromady dělalo 110 km. Ač nejmladší byl asi šesťák, všichni to vpohodě zvládali a já jsem tam byl taková brzda nejen proto, že jsem měl cizí kolo, ale i proto, že nejsem tak vypracovaný a ukázněný cyklista jako oni.

Pak byl tábor v Horní Lhotě, na který jsem vezl děcka z Třebařova a Petrušova. Otec Pavel nás dovezl do Zábřeha. Cesta s nimi byla drsná už pro jejich tipickou lehkou kázeň, která byla taková, že se občas i porvali a honili po celých Luhačovicích, na což jsem měl nervy jen do jisté míry a pak jsem to začal řešit. Kristýna měla trochu obavy o Marcela, ale jinak je čeká zábavný a spořádaný tábor, jak se to ukázalo už od samého počátku, kdy byly děcka organizované.

Když jsme se pak s Pavlem vraceli, zastavili jsme se na táboře v Hrušce, který už spal. Místní děti jsem tak neviděl a vedoucí Pavel byl s nimi spokojený, takže ho čeká také dobrý tábor a mě za nějaký čas Antiochie v Jezernici.  

 MŮJ ODCHOD Z RYCHNOVA


Vztahy mezi mnou a otcem Pavlem se vyostřují. Stále více vnímám, že je na mě alergický a že někdy za mě mluví tak, jak já ani nechci a diskredituje mě různými připomínkami s tím, že se tím rád chlubím a při tom jsem ani nezačal mluvit o tom. Stále více se snaží mě před druhými zesměšnit a někdy mě nenechá ani domluvit, co chci tím říci, takže si někdo může myslet, že plácám nesmysly. Nejhorší na tom je to, že si to ani neuvědomuje a že nemá cenu mu to vysvětlovat,
protože ani nechce. Mé připomínky či návrhy hází do koše a vytahuje je pak s tím, že to vymyslel sám.

Takto to vypadá, že prostě to tak dál nejde. Chyba je ale i na druhé straně. Předchozí odstavec je vyjmenováním různých nedorozumění, která jsou mezi námi. Přece jen to v žádném případě není důvod k tomu, abych Rychnov opouštěl. Faktem je, že zde stojím na místě a nejdu nikam dál. Život zde je všední a jednotvárný a nespojuje nás ani společná modlitba, o které si Pavel myslí, že ji nechci, ale také je pravda, že za celých 5 let se modlil breviář vždy sám a jen vyjmečně mě nabídl, abych se s ním modlil, což já beru od kněze z Antiochie jako jistou samozřejmost, i když také je pravda, že vzhledem k jeho neřádům jsem to i několikrát odmítl, neboť modlit se nešpory po
půlnoci... Když však není společná modlitba, pak i já mám s modlitbou problémy. Toto je tedy základní nedorozumění mezi námi.

Jenže ten hlavní důvod v tom není. Mnoho jsem nad tím adoroval a i v modlitbě se k tomu stále vracím. Vzpomínám na den, kdy mě otec Radek nabídl, abych se spolčil s ním. Velice jsem tuto nabídku přivítal také jako jistou cestu k vlastní duchovní obnově. Jsem si jist a znám otce Radka a vím, že u něj je modlitba na prvním místě a vždy se modlí s každým, kdo je s ním na faře a tonejen breviář, ale i ranní a večerní modlitbu a ke každému návštěvníku má osobní vztah. A když
se něco dělá, tak to dělá taky a nevymýšlí si žádnou jinou práci ani odpočinek.

Otec Radek nebyl prvním knězem, který mě doporučoval opustit Rychnov. Ono to tak vypadá, jakoby Rychnov byl černou ovcí, ale není tomu tak. Vždyť i odsud jsem načerpal mnoho dobrého ovoce, které chci nyní užitkovat jinde. Od nabídky otce Radka bylo mnoho událostí, které mě dokázali, že to tak mám udělat. Nabídka přišla 30. listopadu 2004. Otec Radek chtěl, aby to bylo hned od 1. ledna 2005. Nemohl ani jsem nechtěl Rychnov takto rychle opustit aniž bych alespoň
dodělal několik věcí. Proto jsem tak chtěl učinit až od 1. července, kdy se rozjede projekt později nazvaný Farka.

Když pak byla pouť Antiochie a já jsem prožíval ono zasvěcení, uvědomil jsem si a dohořelá svíce mě to i symbolizovala, že je potřeba udělat krok někam jinam, kde budu potřebnější. Potom jsem
dostal svíci novou. Stále více ve mě roste pocit, že jsem v těchto farnostech nadbytečná osoba, která nemá co dát, protože není žádného příjemce. To však není tak dramatické. Vždyť pořád
zde jsou nemocní, kteří z mých rukou 1x za měsíc přijímají eucharistického Krista a které tak mohu povzbudit. Jsou zde Mladějovští, kteří jsou rádi, že občas, i když málo mají u oltáře nějakého ministranta a taky Třebařovští a velmi malá hrstka rychnovských, se kterými nevím co se stalo, když na počátku chodilo na bohoslužby trojnásobek věřících ve všední den a byl i nějaký
ten ministrant a ještě ministranti v Třebařově, které budu jen těžko opouštět a David, kterému jsem kmotrem a také společenství Malé Antiochie, pro které za chvíli budu jen vzduch, neboť z toho mě otec Pavel už nic nesvěřuje možná i po události jarních prázdnin v Jítravě a teď již poslední dobou také proto, že jsem se tak rozhodl.

Píši dlouze, protože to bude těžké loučení. Vždyť v Rychnově jsem poznal mnoho dobrých lidí, kterých jsem si mnohdy ani nevážil, téměř všechny Antiochie jsem navštívil, prožil jsem duchovní obnovu i školení, ale také hlubokou duchovní krizi zvláště v době, kdy si s Pavlem moc nerozumíme. To všechno a ještě i víc byl a bude pro mě Rychnov.

Když jsem pak otce Radka navštívil v Nové Hradečné a řekl mu své ano, dozvěděl jsem se, že mé budoucí působení bude ve farnostech kolem Drahotuš. Ve způsobu přijmů bude možná stejné, což má i své odpůrce, ale mé rozhodnutí se tím zatím nezměnilo. Nechal jsem ho však ještě utajené i před rodinou i před otcem Pavlem. Zatím to bylo nejdelší tajemství, které jsem takto držel až do kněžského svěcení v Olomouci, kdy to za mě vyslovil před Marcelem bohoslovec Standa a
otci Pavlovi to řekl sám otec Radek, celý udivený, že Pavel ještě nic netuší. Záhy potom se o tom začalo povídat na zábřežsku, takže se to dostalo i do naší rodiny, kteří mě především od tohoto
rozhodnutí odrazují.

Pro Rychnov to bude mnohem lepší, když budu pryč. Nejsem nenahraditelný a myslím, že i otec Pavel si ode mě oddychne. Alespoň nebude muset vysvětlovat svým rodičům proč jsem tady, když tu nic nedělám. Věřím tomu, že beze mne bude spoustu věcí fungovat mnohem lépe a že se rychnovští naučí modlit růženec před mší svatou. Za mě se jim do toho moc nechtělo.

Když jsem navštívil Drahotuše osobně, viděl jsem za těch 6 hodin, co mě asi bude čekat. Jistě budu spolupracovat na rekonstrukci místní fary. Také mě čeká farnost Potštát, která nemá ministranta a nemocní okolních farností. Seznámil jsem se také s některými osobnostmi, na které jsem byl zvlášť upozorněn, že s nimi není život zrovna peříčko a taky s Kájou, který je místním nadšeným ministrantem a pomocníkem fary asi tak jak Marcel v Třebařově. Hned jsme si padli do oka. Toho dne jsem viděl jako dobré navštívit tuto farnost na celý rok jako místo pro vlastní duchovní obnovu a hledání cest pro své povolání. Toho dne se také tatínek dozvěděl o mém úmyslu a začal mi to rozmlouvat.

Jaké to bude na novém působišti záleží také na mě, jak si to vytvořím a jaké vztahy budu žít mezi Bohem a blížními. V době, kdy toto píši, tam ještě nejsem. Ještě mě čeká jubilejní Antiochie v Jezernici, která také má být mým působištěm a od 1. září nastupuji do Drahotuš, kde mám už nachystaný pokojík spolu s otcem Petrem.
 

 UZAVÍRKA KRONIKY před odchodem do Drahotuš


V této kronice nebude už Antiochia v Jezernici, neboť tu budu psát už do kroniky nové. Všechny události zachycené v této kronice a jejich komentáře a dovětky byly psány v Rychnově na Mor. Tímto je uzavřena moje 1. osobní kronika

 

Uzavírka tohoto dílka v době, kdy jsem v Drahotuších už 4. rokem 


 No, všechno je trochu jinak, ale scela určitě je se mnou Bůh, aspoň se o to snažím.

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio