Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Antiochia a Malá Antiochia 2003

16. 11. 2008 16:53
Rubrika: Tábory a akce

JARNÍ PRÁZDNINY 2003 - 

  TENTOKRÁT JEN PRO JAROSLAVICE A OKOLÍ VE ŠTÍTARECH


Propagace jarních prázdnin mírně vázla a myslím, že to bylo dobře. 
Ač jsem měl program nachystaný, svízel byla v tom, že se tíže hledali
vedoucí, neboť byl trochu jiný systém a to po krajích. A jak jsem se 
na pozdějším setkání dozvěděl, tábor bez dobrých vedoucích je lepší, 
když není.

Místní kněz, který měl Jaroslavice na starost, dělal vše proto, aby 
byli děti, ale nakonec to dopadlo tak, že na jednoho vedoucího bylo 
jedno dítě a tak jsme hned od začátku se rozhodli, že se budeme brát
více jako společenství než jako tábor.

Problémy byly trochu s místní mládeží, neboť byli nezaměstnaní a mírně nám narušovali tábor a jediné zaměstnání, které hodlali akceptovat byl fotbal na bahně, což si myslím, že nebylo moc ku prospěchu. Jinak se děsně styděli a komunikovali významněji, až jsme měli odjíždět.

Program byl koncipován tak, že jsme měli probrat liturgický rok, ale 
osobně si myslím, že si děcka zapamatovali nejvíce popeleční středu,
půst, vánoce a noční hru. Ta se nám mírně vymkla z rukou a trvala asi
do 5/30 ráno.

Z modliteb si děcka stěžovali na každodenní mši svatou, ale vždycky 
šli. Modlitba před jídlem byla jakousi samozřejmostí, ale když jsem
viděl s jakým nadšením děcka berou modlení, říkal jsem si, že večerní
modlitby nechám na jejich dobrovolnosti. Až jsem byl z toho zoufalý,
Milan mi pomohl a povzbudil, takže jsem se nakonec divil, jak se děc-
ka do večerní modlitby zapojili.

Nabyl jsem přesvědčení, že nic se nemá házet za hlavu a že "Duch sv.
nás všemu naučí" stále platí. Nebyl to však jediný užitek tohoto 
setkání a pevně doufám, že se alespoň něco zakoření v děckách a že
jsme se vzájemně přivedli blíže k Bohu. 


 ŠKOLENÍ PRO HLAVNÍ VEDOUCÍ TÁBORŮ - OLOMOUC


Nebyl jsem si úplně jistý, že je to něco pro mě. Týden před tím jsem 
vyplnil přihlášku a potom už jsem to bral jako jisté. Sice jsem se bál,
nevěděl, co všechno mě čeká, jen jsem tušil, že to bude náročné a že
tam nikoho nebudu znát. Pocity byly takové zvláštní, ale vnímal jsem, 
že je toho třeba pro vedení Malé Antiochie. Sliboval jsem si od toho, 
že se tím zkvalitní organizace, že se mnoho nového dozvím a že v očích otce Pavla budu mít větší důvěru.

Když probíhalo samotné školení, které začalo mj. blokem přednášek v 
oblasti organizace, českého zákonodárství, higieny, účetnictví, zdravotnictví atd. bral jsem to velice lehce. Nadchlo mě, že je to všechno prokládáno modlitbou a že je to požehnané dílo, které zakončím úspěšnými zkouškami. Byl jsem nadšený i z toho, že jsem přece jen někoho znal a seznámil se s dalšími. Neušel jsem pozornosti mnoha kurzistů, kteří se mnou konverzovali a potom také kvůli neúspěšným složením zkoušek, za čež jsem v očích otce Pavla sklidil pořádnou ostudu, i samotným organizátorům.

Zkoušky jsem sice udělal na podruhé, ale to nevadí. Bylo to velmi dobré po všech stránkách. Získal jsem mnoho poznatků, ale teď se podle toho  ještě i řídit. Tábor, který prožiji, snad bude lepší než v Hoštejně a  také k větší cti a chvále Boží.

Jen nevím, zda jsem docílil toho, že tábory Malé Antiochie budou lépe
organizovány. Spíš mám ze strany otce Pavla pocit, že to tak nechá ještě hodně dlouho, protože by tábory nemohl organizovat v té míře, jak teď. Docílil jsem možná toho, že jeho názor na organizaci táborů snad není tak radikální, jak kdysi řekl něco v tomto smyslu: "Buď jak teď, nebo jak na Arše, jiná možnost není." To, že je něco mezi tím ho vůbec nezajímalo.
   
Je pravda, že dělat tábory podle českých zákonů se pohybuje na hranici lidských možností, ale přiblížit bychom se tomu měli. Jak vidím, 
styl otce Pavla zůstává v mírných obměnách stále stejný. Důležitější
však je, abychom my vedli ten tábor dobře, otec Pavel jej za nás ne-
povede.


 PO TÁBORECH MALÉ ANTIOCHIE 2003


Tak na začátku prázdnin mi otec Pavel navrhl, že bych se s ním mohl podívat na tábory. Plně jsem s tím souhlasil a jel jsem do toho. Byla malá svízel, že to bylo těsně před táborem ve Vřesovicích. Bral jsem to však s velkým nadšením a těšil se na to.

První tábor, který jsme navštívili byl tábor Jirky Kvaltýna ve Švábenicích. Našli jsme je na místní farní zahradě v zápalu jedné z her. Vnímal jsem ten tábor jako celkem poklidný a  spořádaný. Vedoucí se mezi sebou nehádali, děcka byli komunikativní a modlili se dokonce i před svačinou. Službu měl vždy někdo z dětí, což si osobně myslím, že nebylo moc dobré, ale všechno má své. Na mši svatou jsem měl připravit ministranty. Při liturgii byl sice patřičný zmatek, ale myslím, že jsme to prožili dobře. Když potom v pátek tam otec Pavel narychlo sloužil mši, moc jsem ji neprožil, neboť jsem byl na něj naštvaný a on ví jistě proč. Vadilo mu, že k děckám jsem byl zase přívětiví, ale ti přece za nic nemohli a tak se divím, že mé jednání
s nimi bral jako přetvářku.

V noci jsme pak dojeli do tábora v Bojkovicích. Tam bylo vedení výrazně ženské a tábor ve  stylu kouzelnické školy. Programově se mě to zdálo hodně nenaplněné, ač otec Pavel vidí náš tábor ve Vřesovicích ještě v horším světle. Mnoho dětí trávilo chvíle v herně koukáním se na ping-pong, jiní lítali po faře s pistolemi, když se vymyslela společná hra, ne všichni ji hráli a to tu hru ještě vymýšlel otec Pavel, za což bych ho na svém táboře asi zaškrtil. Mši svatou děcka,  alespoň co byli vedle mě vůbec neprožívali, ale spíš se těšili, až skončí. Je dobré podotknout, že tam měli dobrý vynález a to žákovské knížky a jistě tam museli být nějaké společné hry, 
při kterých se hodnotí tábor.

Potom jsme plynule přejeli do tábora ve Slupu, kde vedoucí Lenka byla skoro zoufalá podmínkami táborníků a že neustále někdo přijížděl, nemohla hrát ani žádnou táborovou hru. Hráli tedy
normální běžné hry a druhý den chtěli jet společně do Znojma. Bylo vidět, že děcka se nenudily. Nejvíce si Lenka ztěžovala, jak děti zlobí v kostele a to jsme také řešili. Otec Pavel si potřeboval něco vyřídit a tak na večerní modlitbu poslal mě, abych ji dle požádání Lenky vedl. Největším  překvapením bylo, když jsem viděl, jak si děcka automaticky klekli před svatostánek a klečeli a  zdálo se mi, že s přesvědčením, že jedidě tak se dá modlit. Takhle jsem však nemohl začít  modlitbu ani náhodou, protože bych na ně ani neviděl a jejich postoj se mě zdál nepohodlný. Posadil jsem je tedy do kruhu a začal modlitbu ve stylu rozhovoru s nimi, jak jsem to udělal na táboře ve Štítarech. Děcka byly hodné, hodnější než zbožní táborníci ve Vřesovicích.  Po noční poradě vedoucích jsme ulehli do postele a ráno se vydali na další tábor.

Tábor Dáši Hubičkové v Oskavě jsme navštívili po noční hře a tak nebylo divu, že obědvali až kolem druhé. Děcek na malé faře bylo málo a pomalu se vraceli z hry po vesnici. Tam bylo také vidět, že to celkem klape. Celotáborovou hru Exodus celkem prožívali i po té stránce, že všichni měli na tričkách táborová jména. Další hra začínala krátce po krátké siestě, takže mám dojem, že se děcka neměli šanci nudit. Také jsem spozoroval, že tam vedoucí brali spíše jako kamarády. Na našem táboře bych asi takové lehké škádlení moc netoleroval, ale tam to byl takový normální sport.

Mezi Bojkovicemi a Slupem jsem mohl poznat část úspěšného týmu Tondy Chadimy a v pátek jsem vezl část dětí do Trstěnic, kde se odehrával jeho tábor. Po cestě jsme se celkem bavili. Horší bylo, že doprava Jaroslavických vázla a my jsme pak na nádraží čekali asi hodinu, než otec Pavel přijel, což se dost podepsalo na mé nevrlé náladě, neboť se to dalo organizovat jinak a lépe, ale už se stalo. Neměli jsme tak příležitost se do tábora podívat více. Když jsme tam 
dojeli, jaroslavická část byla už někde na koupališti, takže se to tam dobře rozjelo odzačátku a podle slov otce Pavla to bylo dobré i dál. Jen se mě silně nelíbil otec Pavel, když hned na začátku dětem vyhrožoval tak, jak přísluší pouze hlavnímu vedoucímu tábora, když děti dělají velkou  neplechu. Proti svému zvyku jsem mu to hned řekl a tak začala má špatná nálada, která dál pokračovala přes Švábenice do Vřesovic.

Celkově jsem z toho byl nadšený a myslím, že na táborech Malé Antiochie to žije a že Pán tomu žehná. I když má Malá Antiochia ještě co dotahovat co do organizace, slouží tomu, pro koho vznikla.  

 MALÁ ANTIOCHIA - VŘESOVICE 2003


Šli jsme do toho s nadšením. Tři dny předem byla přípravka, která už byla předzvěstí budoucích potíží jak vnitřních tak i vnějších. Místní kluci nám nedovolili se řádně připravit, nemístně nám do toho vstupovali. Doufal jsem, že si tyto legrácky odpustí, až budeme mít na starost děcka, ale  nestalo se tak.

Následkem nedostatečné přípravy, která se pak doháněla po poradách vedoucích, na kterých jakož i na ostatních částech tábora bylo hlavním heslem: "Vojto, skrať to!", takže člověk nemohl to dopracovat ani tak a mnohé se tak opomínalo či neřešilo a vznikalo tak mnoho sporů i mezi vedoucími. Do toho přibyla řešení sporů i v kuchyni a dost špatná nálada vyhrocená ještě tím, že jsem byl dost omezen i na pohybu, což ani mě samotnému na náladě mnoho nepřidalo.

Mysleli jsme, že je všechno připraveno, ale ukázalo se, že i před táborem se opomenulo pár  důležitých věcí a pro mnohé z vedoucích byl ten tábor spíš jen nějaká bokovka nebo byli schváceni nedostatkem spánku. Mohlo to být lepší. Všechno se zdálo dobré, i téma, i hry, ale plnění programu se také moc nevedlo.

Vznikl tam také nový orgán tábora, zvaný "tam-tam", značně nežádoucí, neboť se člověk dozvěděl sice spoustu věcí, ale nic potřebného, jen samé žvásty, které nikam nevedly, než k dalším 
sporům, takže existenci tohoto orgánu do příště nějak zamezíme. Jen je problém, že to, jako málo co funguje i po táboře.

Abych nepsal jen špatné zprávy, je třeba i mnoho pozitívního. Táborové diskotéky, u kterých občas došlo k nehodám, se nakonec ukázaly jako dobrá věc a jeden ze zdrojů nadšení. I téma krále Davida se zamlouvalo alespoň mě, ale možná i jiným. Sportovního vyžití i modlitby byl dostatek, i když mohlo být i více a lépe a koupání fungovalo také.

Krajina bez lesů se však ukázala jako neperspektivní, neboť jsme tak mnoho času trávili na faře i v letním parnu. Úrazům jsme se nevyhli ani letos. Zdravotnice Monika měla mnoho práce.  I rovina je nebezpečný terén.

Některá děcka neodjížděla s nadšením, jiná ano. Nemyslím si, že jsme šli proti Boží vůli. I tento tábor může mít ovoce. Byla veliká škoda, že jsme připustili mnoho zlých vlivů a neřešili vzniklé problémy s modlitbou na rtech. Pro mě je to zdroj poučení, že nestačí vše řádně připravit, ale je třeba na tom neustále pracovat a nemyslet si, že mám něco hotové. Tábor se dělá nejen před táborem, ale i na táboře a dokonce i po něm a vždy do toho musím dát veškerou svou lásku, ale,
a to především, musím počítat s Bohem.

 CHLUMEC 2003


Opět po Malé Antiochii, opět na turnus C a následkem vážnějšího úrazu jednoho z táborníků (zlomené nohy, kterou jsme podcenili) jsem dojel ještě později než loni, dokonce až tak, že se se mnou málem nepočítalo. Vzal jsem s sebou také Tomáše. Antiochia končila již v pátek  brzy ráno, takže byla ještě kratší než polkovická.

Byl jsem po prvé na českém misijním území (diecéze Litoměřice, arciděkanství Ústí nad Lab.). Společenství se snažilo mě přijmout, ale jaksi to nešlo, protože jsem byl zvyklý na úplně jiný styl Antiochie. Ona Česká a Moravská Antiochia je jako nebe a dudy, přičemž jako dudy bych osobně hodnotil Českou, ale Pán může mít mínění jiné.

Chlumec bylo bezmála město s 5000 obyvateli, takže tam by mělo být práce logicky více, ale bylo tomu jinak, neboť jsme byli zaměřeni víc na děti a domov důchodců a hlavní stanoviště byla fara, která měla nájemníky a pro nás jen 2 místnosti a malý dvorek, kostel, ulice, klášter, domov důchodců, hřiště, koupaliště a cvičák. 

Ač center jsem jmenoval hodně, akcí se dělo nejvíce právě v domově důchodců a na koupališti, dokonce i kostel byl tak trochu mimo, neboť krom ranních chval, Anděle Páně, témátka pro děti, jedné celonoční adorace a pár bohoslužeb se tam nic nedělo.

Počet věřících se dal počítat na prstech obou rukou. Děti, které jsme přitáhli do kostela, tam chodili rádi, rádi si zazpívali "Slunce Kristovy lásky" (stejně tomu nerozumněli), ale neuměli se tam chovat, takže klidné mše byly jen ty v klášteře. Myslím, že sestřičky v klášteře nás držely na modlitbách víc, než my sami sebe, neboť další modlitby byly pak jen u jídla a konpletář. Neměli jsme ani sdílení ani růženec ani nešpory a katecheze také nebyly. 

Další činnost spočívala v dělání plakátů. Do kuchyně jsem se osobně nedostal, ale to nevadí.Táboráky byly v domově důchodců a bylo to tak dobré. Největší akcí byl údajně superden. To byla tak velká akce, že jsme tomu věnovali jen jednu přímluvu v breviáři, takže se potkala i s nějakými těmy zmatky. Další velkou akcí bylo barvení tryček savem a také setkání rodin. O všem se však dá říci, že to byly rychlokvašky, kolikrát připravované jen několik minut před začátkem, jen plakáty byly dříve, takže se to ukázalo negativně i na jejich kvalitě.

Společný výlet jsme měli pěšky z Ústí nad Labem - Skřekova do Litoměřic, zpět pak vlakem a autobusem. To byla skutečná obětní pouť, neboť mé nohy už byly na pokraji sil. Mé překvapení bylo, že i v sobotu o půlnoci se člověk dostal do Chlumce autobusem a také že Ústí bylo téměř stejně živé jak za bílého dne.

Další překvapení jsem prožil, když po adoraci mě chtěla legitimovat místní hlídka policie. Když však jsem řekl, že jsem z Antiochie, nechali mě být, ale ratši jsem šel spát. Policie tam funguje víc, než kde jinde. 

Otec Šimáček, místní správce farnosti z Ústí, mající ještě dalších 5 farností, mě s Tomem zavezl na pouť do obce pobliž Libouchce. Byla to chudá pouť ke sv. Anně a bylo tam asi 5 farníků. Tak vypadají severočeské poutě. V Libouchci viděl Antiochii na příští rok.

Antiochia si možná vychovala jednoho budoucího farmáře ve zpovědnici, Vaška. Byl to nadšenec a naučil se ministrovat. V kostele se choval ze všech dětí nejlépe, ale nevím, zda to vydrží. Musíme se modlit. On si mě oblíbil a já jeho také. Když jsme dělali tryčka, chtěl tam vystříkat mé jméno a tak jsem mu řekl, ať vystříká své a bude tam mít i mé. Když jsme byli na malém hřišti a hráli si s balonem, dotáhl mě mezi zpívající důchodce do domova důchodců, no prostě nadšenec.

Takto, možná trochu zmatečně, jsem vyjádřil své pocity z Antiochie. Jsou skutečně pravé a to ovoce již dodá Pán.  

 SETKÁNÍ VEDOUCÍCH MALÉ ANTIOCHIE - HORNÍ LHOTA

  SETKÁNÍ ANTIOCHIE V SOBOTÍNĚ 2003


Čemu bych dal přednost není až tak úplně jasné. Na setkání Antiochie mě letos nikdo nepozval a tak jsem to bral trochu jako osobní urážku, protože pozvánka mě přišla vždy. Asi se jim nechtělo psát, vždyť jsme to my zábřežáci měli ve farních informacích. Krom toho z té letošní Antiochie jsem měl smíšené pocity podobně jako z počenické a tak se mi ani na nějaké setkání nechtělo, i když to prý bylo dobré, ale dobrých věcí je spousta.

Naproti tomu setkání vedoucích Malé Antiochie skýtalo zkušenost vést společenství svých vrstevníků a úplně sám, bez otce Pavla. Tak jsem se do toho s nadšením vrhnul a opravdu mohu říci, že to jakž takž fungovalo až na nějaké ty drobnosti mých způsobů.

Založil jsem to na tom, že jsme všichni vedoucí a že se umíme dohodnout, tedy program byl a o jednotlivých bodech se hlasovalo, zvlášť ošemetné téma byl budíček, nicméně ač  jsme si odhlasovali 8.30, vždy bylo něco, co probudilo nebo nenechalo spát. Program 
probíhal volně a našlo se spousta času také na rekreaci a rozhovory, mši svatou a domluvu podmínek táborů Malé Antiochie ze všech stran. Nechybělo ani novokněžské požehnání ani pečený čaj a veškeré jídlo, když došel plyn.

Také prostředí Horní Lhoty bylo velice příjemné a myslím, že Pán žehnal. Kéž by tak žehnal i těm táborům. Po rekreaci v Horní Lhotě jsme společně s otcem Pavlem po 3 dny sídlili v Újezdě u Valašských Klobouk, navštěvovali další možné vedoucí a taky děcka, která se mnou byla na táboře v Jevišovicích. 

Velký můj osobní duchovní zážitek z toho také byl, že mše svaté v pondělí večer a úterý ráno měl otec Pavel ve Slavičíně, tak jsem tedy po prvé v životě byl v kostele svého patrona a dokonce jsem tam ministroval. Takto žehnal Pán. 


 

Zobrazeno 1612×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio