Tyto řádky píši pro zapsání si svých vzpomínek a obnovení duchovního bohatství, které mi Bůh na Antiochii dal. Začínám psát až 5. dubna LP 2002.

MALETÍN 1996

Když jsem se dozvěděl, že bude Antiochia v Maletíně, divil jsem se, 
neboť jsem Maletín považoval za zbožnou obec, protože jsem tam v kostele byl jen jednou, když tam přijel otec biskup Josef. To bylo po opravě kostela, která se odehrála před několika lety a otec biskup byl
vůbec první biskup, kterému jsem právě v Maletíně ministroval. 

Antiochia zde začala již na začátku prázdnin. V té době jsem byl jen
přihlášený na turnus C a vůbec jsem nevěděl, co od Antiochie očekávat. Dokonce mohu s plnou zodpovědností říci, že jsem se bál. 

Dříve, než Antiochia pro mě začala, chtěl jsem navštívit Hoštejn, protože otec Radomír Šidleja tam měl jednu ze svých prvních mší sv. a také termín Antiochie zasahoval do pouti v Hoštejně, kde jsme tradičně celá rodina jezdili. Tehdy se však nesešli farníci a tak mě P. Radek zavezl na skautský tábor a cestou mě vyprávěl, jak se Antiochii vede.Také se zmínil, že turnus, na který jsem se přihlásil bude vrcholový, čímž mě trochu nahnal strach, ale zároveň jsem se těšil.

Turnus C začínal 26. července na sv. Annu. Rozhodl jsem se, že pojedu autobusem 10/50, abych tam byl co nejdříve. Vystoupil jsem na zastávce Maletín, kravín a rozhlížel se po oprýskané administrativní budově kravína. Po chvíli rozhlížení jsem uviděl praporek, pak další a už jsem byl tam. Přijetí bylo nádherné. Hned mě vzali mezi sebe a seznámili jsme se. Byl jsem první z turnusu C, ostatní přijeli až večer a tak jsem měl o půl dne více času se seznámit s tím, jak to chodí. Žili jsme sice bez elektřiny a vody v budově, ale bylo to dobrodružné a po mnohých stránkách velice přínosné. Našim vedoucím byl František Moravčík, student teologie, celkem našeho turnusu bylo v průměru 10.

Až do neděle s námi byl i turnus B, který nám Antiochii předával. Hlav-
ní předávací akcí byl v sobotu sportovní den, kde v každé disciplíně
působil jeden člen turnusu B a jeden z turnusu C. Téhož dne, ale ráno
jsem přijal svátost smíření, což byl výborný začátek Antiochie.
 
Bohoslužby byly každý den a to ve všední dny v 18 (pokud nebyla ráno mše sv.), v sobotu v 16/30 a v neděli v 10/30. Vždy brzy ráno byly ranní chvály (ještě před budíčkem), den končil večerními chválami nebo konpletářem. Před bohoslužbou byl růženec a každý druhý den v noci byla adorace, někdy byla ještě ráno a 1x celonoční. Mě byla svěřena svěřena služba kostelníka. Měl jsem to o to těžší, že jsem neměl hodinky.

Antiochia se také denně ozývala na kostelní zvon "Maria" a to vždy v
6, ve 12 a v 18 hod. a také před bohoslužbami. V pátek ještě navíc
v 15 na památku Kristova umučení. V pátek jsme také mívali pobožnost křížové cesty a to buď v kostele nebo venku.

Denně jsme se věnovali dětem, které k nám přicházeli, především hrou na hřišti, ale také i různými akcemi jako sportovní den, pohádkový les, šípkovaná, pašeráci či nějaký ten táborák. Děti s námi chodili i hojně do kostela a pro začátek měl Maletín jednoho ministranta - Standu, k němu se později přidal i Pepa a pak i další. Nezapomínali jsme ani na lidi ve vesnici a krom pomocných prací jsme spolu s místními dětmi pro ně nachystali divadlo "Sněhurka a dvanáct trpaslíků" a také divadlo se svědectvím o naši víře. Dědina nás od počátku brala vážně a lidé nám vycházeli ve všem vstříc.

Jen velmi těžko jsem se loučil, ale s nadějí, že se brzy s místními
uvidíme. Vždyť do Maletína je to jen co by kamenem dohodil /to zas
ne, 22 km nehodím, ani, kdybych chtěl/. Netušil jsem však, jak brzy
se opět setkáme.

Největším duchovním zážitkem byla pro mě noční cesta na nedalekou
Mariánskou studánku u Rychnova na Moravě. Tehdy nás Franta probudil asi ve 2 v noci a za modliteb jsme pochodovali přes Třebařov
právě na toto poutní místo, kde už nás očekával otec Radek, aby
sloužil mši svatou. Tak dlouhou cestu na mši jsem ještě nezažil.
Byli jsme pryč celé pondělí a po dlouhé a únavné cestě jsme se
ještě večer věnovali dětem na hřišti. Pro nás to byla také taková
stmelovací akce, která nám dala dost zabrat, ale stála za to. 

 ...O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI

Víkend před svébohovskou poutí děti z Maletína v čele s otcem Radkem se přestěhovali na svébohovskou faru. Prožívali tam společné chvíle a já s nimi. Měli možnost prožít svébohovskou pouť a vidět velké zástupy křesťanů. I já jsem si z těch čtyřech dní mnoho zážitků odnesl a byla to malá obnova Antiochie. Antiochia v Maletíně však pokračovala dále.

 UKONČENÍ ANTIOCHIE

Ani setkání ve Svébohově nebylo toho roku posledním setkáním s ma-
letínskými. Otec Radek mě a všechny účastníky všech turnusů pozval
na poslední dny Antiochie, kde se měla Antiochie zhodnotit. I zde
bylo mnoho přínosů, protože jsme se dozvěděli, co který turnus dělal a jako po celou Antiochii se pamatovalo i na modlitbu a společenství.

Toto setkání sice začínalo až večer, ale já jsem chtěl přijet ještě dříve, ale stalo se, snad i řízením Božím, že autobus na Maletín, který měl jet po 8. hodině pouze do Jestřebí, ostatní jsem byl připraven jít pěšky, jezdil jen v neděli, čehož jsem si nevšiml. No, nic, tak jsem šel už ze Zábřeha. Počasí bylo horké, ale v skrytu jsem doufal, že se do Maletína dostanu do oběda.

V Jestřebí mě zastavil pán, který mě svezl do Krchleb na rozcestí,
takže bylo pravděpodobné, že se dostanu do Maletína ještě dříve, 
než tam dojede autobus v 10/50. Na ten bych však musel ještě čekat,
tak jsem se vydal dále. Šel jsem však na opačnou stranu a tak místo
do následného Javoří jsem se dostal do Řepové a tak jsem navštívil
tetu. Trochu jsem se zapovídal a autobus mi ujel, takže další jel,
až už měli všichni přijet, ale z Krchleb. Když jsem došel do Krchleb, bylo ještě půl hodiny času a tak už správnou cestou jsem šel
pěšky. Cestou však již projížděl otec Radek s dalšími, takže mě 
vzal do auta.

Po prázdninách vzniklo v Maletíně společenství dětí, kteří chodili
do náboženství a také společenství mládeže, které se scházelo ve-
čer. Otec Radek také navštěvoval nemocné. To vše se dělo každou
středu a 1x za 14 dní byla v neděli mše sv. a ve středu pro děti.
Kdo z antiocháků se chtěl zúčastnit, mohl. I já jsem toho 1x vyu-
žil a měl jsem pocit, že se farnost opravdu pozdvihla. Bylo to ale
jen první nadšení.

 SETKÁNÍ ANTIOCHIE - ZÁBŘEH 1996

V dušičkovém týdnu se měli setkat všechny Antiochie, česká i moravská. Bylo to obrovské setkání, kde jsme měli také mnoho načerpat. Byl jen velký problém, že to bylo přeřd dušičkami, takže jsme navštěvovali hroby svých blízkých. Z tohoto setkání, jehož převážná část se odehrávala v katolickém domě jsem načerpal mnoho i ze síly modlitby. Jen mě mrzí, že jsem se nesetkal s P. Markem Dundou. Bůh mi však dopřál, abych ho poznal později.

Ještě dříve, než proběhlo setkání jsme společně, část našeho turnusu navštívili Maletín. Rozdělili jsme si, kdo kam půjde a obnovovali stará přátelství. I toto jsme začali modlitbou u kostela. Toho dne byla sobota.

 PRVNÍ MALETÍNSKÁ POUŤ PO X LETECH

V Maletíně je kostel zasvěcený sv. Mikuláši. Tento svátek pro děti
vyjde vždy na dobu adventní a tak první pouť po x letech byla na 2.
neděli adventní. Maletín navštívil Mikuláš. V rámci homilie mu děti
zahráli scénku z jeho života a on je na konci mše také odměnil. 

Pouť to byla skromná a udělala se z ní tradice. V dalších letech 
již sice nebyla v neděli, ale v sobotu, většinou první v prosinci.

Následující pouť v roce 1997 jsem byl Mikulášem já a s dětmi jsme
putovali na Kralák. Každá tato pouť byla vždy originální a neopako
vatelná až dodnes (2002).

Vojta Kolář nazval později tuto pouť jako poslední křeč Antiochie. 
Proč tomu tak bylo, bude psát kronika později. Každopádně tento den, pak ještě o Vánocích a o pohřbech bývá v Maletíně kostel trochu 
více naplněn.

O tom, že je tato pouť ďáblovi trnem v oku dosvědčuje i to, že se
každoročně stane něco nepředvídatelného. Např. v jubilejním roce 2000 to místní věřící zapoměla vyhlásit, vykradli kostel v Hynčině a jáhen ani kněz neměl víno a ornát. Mše začala o 1 a 1/2 hod. později, ale  všichni vydrželi a nakonec přišli i další. Tehdy to moc jako slavnost
nevypadalo, přesto však to bylo dobré.

 MALETÍN 1997

Každé Antiochii předchází pouť, na které se všichni modlí za budoucí
antiošskou obec. Je škoda, že na této pouti jsem ještě v životě nebyl,
ale ještě není všem dnům konec. Každopádně ani druhá Antiochie nebyla ponechána náhodě a jistě byla promodlena.

Druhý rok už jsem tušil, co mohu od Antiochie očekávat, ale má očekávání byla příliž optimistická, na čež mě upozorňoval i otec Radek.
Nadšení místních dětí netrvalo ani celý rok a doufat, že se děti do
kostela vrátí bylo příliž utopistické. Naše přátelství a přátelství
Boží jim však zůstává k dispozici.

Nejprve ze všeho bylo třeba si vyklidit místo, kde bude Antiochia
bydlet. Tentokráte to byl dům pí Zapletalové, jediné místní věřící.
Místní děcka nás v žádném případě nenechali o samotě, což bylo velmi
dobré. Je to známka toho, že mají zájem. Začátek prázdnin jsme tedy
oslavili prací, ale ani modlitba nezůstala stranou. Duchovní vedení
měl nad námi P. Radek.

Tentokráte v Maletíně nebyla Antiochia úplně celé prázdniny, protože
mnohá děcka se účastnila táboru Malé Antiochie a také proto, že byla
pro stmelení zábřežské mládeže. Také společenství na Antiochii byla 
mnohem menší než minulý rok. To způsobili částečně i povodně toho 
roku na Moravu seslané.

Ještě nás čekala jedna změna. Kromě Maletína někteří z nás navštěvo
vali i Krchleby, kde také byli děti, které se potřebovali trochu vyblbnout s někým jiným, než svými rodiči. O tom však později.

Asi 14 dní po přípravách chalupy začal působit turnus B. Já jsem 
zůstal věrný tradici a působil jsem v turnusu C, což je obvykle 3.
čtvrtina prázdnin. Podobně jako minulý rok, bylo spoustu práce jak
duchovní tak i fyzické. Já jsem opět dostal na starost službu kostelníka, dále mi dali ještě kroniku, plakáty a starost o děti v 
Krchlebech.

Bohoslužby byli jako loni každý den, jen mi moc chyběla mše sv. Tuto událost jsme zažili jen 3x. a to první neděli při pouti do Studené Loučky, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie a ještě poslední sobotu před odjezdem. Jinak denní modlitbu církve jsme se modlili pravidelně, růženec odpoledne nebo cestou do Krchleb a adorace byla občas. S dětmi v Krchlebech jsme se modlili v kapli při každém setkání. Vše, co jsme dělali jsme prokládali modlitbou. Jako největší akci lze považovat zálesácký den a také dětský den, který jsme dělali ve spojení s místní obcí.

Co se ještě týče Krchleb, naše evangelizace hrou byla pro děti přijatelná, ale naprosto neoslovila rodiče. Později jsme tam dále jezdili každý rok, ale děti to začínali mít těžké s rodiči, tak se to
postupem času utlumovalo. V dětech to však zůstalo a věřím, že Bůh
je jistě osloví. To dokázal i zájem dětí při mši svaté v Krchlebech,
která se tam prý minimálně 50 let nesloužila. Pro ně to bylo něco
nového, ale nedokázali to prožívat. Doposud si pamatuji proměňování. Děti se seběhly kolem kněze a začali se vyptávat. To se stalo 7. 3. LP 2000 - tedy v jubilejním roce.

 UKONČENÍ ANTIOCHIE V MALETÍNĚ

Byl to poslední víkend Antiochie v Maletíně. Nemohl jsem tam být po
celou dobu. V neděli jsem přijel na kole. Přes mnohá bloudění jsem 
přijel na mši svatou včas, i když asi 10 minut po začátku, ale ještě
nebylo vše připraveno. Myslím, že Pán chtěl na mě počkat. 

Potom, co všichni antiošáci opustili Maletín, jsme zbyli jen dva. Já
a Vojta Kolář. Poslední zvonění bylo v neděli ve 12 a v 18 už jsme 
se s Vojtou modlili Anděl Páně nad Maletínem.

Od této chvíle bude v Maletíně každá mše sv. velkou událostí, proto-
že bude bývat už jem velmi málo, spíše budou bohoslužby slova a to
jen každou druhou neděli.

Nenašel se nikdo, kdo by se v Maletíně modlil, než pár věrných, kteří jsou věkem už na sklonku života, ale věřím tomu, že antiošáci se
stále přimlouvají a vím, že obec na Antiochii nezapomene. Následu
jící prázdniny jsou pro děti z Maletína nudné, protože jim chybí 
Antiochia, ale stále se připomínáme především o místní pouti k sv.
Mikuláši a oni mají stále zájem, i když po nich nemůžeme chtít, aby
vzývali a chválili Boha, kterého zatím nepotřebují znát, ale Bůh 
může proměnit jejich i naše srdce.

Následující setkání Antiochie probíhá opět v Zábřeze a opět kolem 
dušiček a tak jsem zde jen velmi sporadicky (asi 2 hodiny) a účastním se pouze skupinek, kde se hodnotí Antiochia.