Antiochia 98,99 a 2000

MALÁ ANTIOCHIA - JEVIŠOVICE 1999

Děti z Maletína a okolí a vůbec všech antiochií mají možnost se 
účastnit tábora Malé Antiochie. Tyto tábory má na starost P. Pavel 
Jagoš, se kterým jsem se seznámil toho roku v Krchlebech. Účsatníci 
Antiochie mohou být vedoucími tábora. Tento tábor probíhá většinou na různých farách. To je zhruba to, co jsem o Malé Antiochii tehdy věděl.

Tuto možnost mi nabídl právě otec Pavel, kterého jsem tehdy znal jen sporadicky a snažili se mě kontaktovat Jirka a Jana Valentovy, kteří
byli vedoucími tohoto tábora. K sehnání jsem byl těžko a tak mě k nim
přivedl jen dopis, který mi adresovali.

Nebyl jsem na tom táboře od jeho začátku, ale každopádně to pro mě byla nová zkušenost a nový způsob práce s dětmi. Tehdy jsem za ně
ještě nenesl plnou zodpovědnost, jen jsem s nimi pracoval. Dokonce
jsem se ani neúčastnil porad vedoucích, takže ráno se mě děti marně
vyptávali na program. Do mnoha blbostí jsem se i osobně zapojoval a
mnohými jsem děti provázel. Nebyla to však jen dětská hravost, která
naplňovala tábor, ale také modlitba, na kterou se nikdy nemůže zapomenout.

Cesta do Jevišovic byla téměř na celý den a největší přestávka byla 
v Brně, v katedrále jsem svěřil Pánu tento tábor. V Jevišovicích jsem
tedy spolupracoval na programu, nejvíce jsem s klukama hrál fotbal.
Společně jsme se modlili ráno, u jídla a večer, celotáborová hra byla
o Mojžíšovi, ke kterému se vždy večer vztahoval příběh a bohoslužby
byli jen za přítomnosti P. Pavla a také farní v neděli a pátek. Ke 
konci tábora nás krátce navštívil P. Marek Dunda, blíže jsem ho však
poznal později. Tento tábor probíhal zhruba v druhé půli července a
pár dní po konci tábora mě čekala Antiochia v Počenicích.

 POČENICE 1998

Do Počenic jsem se celkem těšil, protože je to dědina, ze které pochází otec Radek. Je to sice podstatně dál než Maletín, ale jistě mě
tam čeká spousta zážitků s Bohem. Očekával jsem však, že to bude podobné jako v Maletíně, takže antiošáci byli na mé srovnávání s Maletínem hodně alergičtí. Také jsem čekal, že to bude podobná bezbožná obec jako Maletín, ale i v tom jsem se zklamal.

Když jsem přijel do Morkovic, hledal jsem kudy se vydat do nedalekých Počenic. Až jsem byl správně nasměrován a pomalu vycházel z obce, potkali mě dva kluci, Oťa a Lukáš, a seznámili se se mnou a dovedli mě do Počenic. V tom jsem viděl řízení Boží.

V Počenicích bylo již pět účastníků našeho turnusu, který vedl Josef
Mainzl, ale do neděle jsem ani pořádně nerozeznával, kdo je kdo. Jaké bylo v neděli překvapení, když jsem viděl účast věřících v kostele (bylo jich kolem 50) a ministrantky u oltáře, z toho dvě biřmovanky. Je to farnost na Antiochii příliž živá, ale opak byl pravdou.

Našeho turnusu bylo 18, ale osazenstvo se stále obměňovalo, takže se nedalo vytvořit nějaké společenství. Místní dědina si spletla Antiochii s brigádou, a tak i bohatí podnikatelé si nás najmuli 5,6 i celou Antiochii a občas vázly i katecheze a modlitby, neboť si zase 
někteří antiošáci spletli Antiochii s rekreací a místo katecheze se
polévali vodou či místo bohoslužby slova dělali jiné hlouposti, ale
splolečné dílo nás asi nezajímalo všechny. Ale i skrze tyto špatné
vlivy, které jsem takto vnímal mohl působit Bůh.

Činnost našeho turnusu vypadala takto: Modlili jsme se ranní chvály, 
denně krom soboty byla bohoslužba, ve všední dny v 18, v úterý mše v Tetěticích v 17 a v neděli mše v 10/30. Byli i adorace, jedna celonoční, ale nemodlili jsme se např. růženec a křížovou cestu. Zvonili jsme v 7, 12, 19 a přede mší sv., za celou dobu byly dva táboráky, pro kluky fotbal a jedno setkání seniorů a pečení vizovického pečiva. Také jsme navštívili Rataje a vybrali jedno pole s cibulí. Práce s dětmi a mládeží celkem hodně vázla, ale nedá se říci, že by se nekonala. Za to kanadských žertíků bylo přespříliž. Při loučení
s jednotlivými skupinkami a nebo s celým turnusem. Ale i normálně.

Na konci Antiochie jsem odjížděl s tím pocitem, že na Antiochii mě
drželi nejvíce děcka a že na setkání Antiochie letos určitě nepojedu. Dětem jsem slíbil, že se brzy uvidíme a bylo to opravdu brzy.

 HODY V POČENICÍCH

Za týden jsem opět Počenice navštívil, neboť tam mají kostel sv.
Bartoloměje a měli tam hody. Jen jsem se trochu obával antiošáků, 
co mi provedou, neboť před svým odjezdem jsem jim za sebe nachystal ne zrovna nejpříjemnější kanadský žertík. Všechny jejich věci jsme nasypali na jednu hromadu a napsali, že první křesťané měli
všechno společné.

Vytkli mi to a přijali normálně. Setkal jsem se i s místními dětmi
a bylo to velmi dobré, i když loučení bylo srdcelomné. Do Počenic
je to totiž daleko, tak se dlouho neuvidíme. Vlastně až po roce a
pak už téměř vůbec.

 HRADEC NAD SVITAVOU 1999

V pořadí čtvrtá Antiochie. Myslím, že zde jsem si myslel, že už 
mě nemůže nic překvapit, že budu naprosto profesionál. Omyl! Sotva jsem přijel, bylo překvapení víc než dost. Mše sv. pravidelně
v neděli, ve středu a v pátek a ještě o slavnostech navíc, celkem
slušná řádka ministrantů i věřících a to i ve všední den. Není divu, když obec má asi 3000 obyvatel a na délku asi 8 km, šířka však
jen asi 200 - 300 m. Fara v dezolátním stavu a tak za Antiochii to
lze považovat.

Antiochii jsem začal až v sobotu v pravidelném turnusu C. Zábřežský
děkanát se totiž scházel každý měsíc v různých farnostech a tak jsem
Antiochii začal setkáním mládeže v Hoštejně a setkáním mládeže ve 
Štítech končil. Bylo to také po prvé, kdy byl turnus C turnusem pos-
ledním v té obci, protože bylo celostátní setkání mládeže na Sv. Ho-
ře. Další Antiochia byla v Tetěticích. Bylo to také pro mně po prvé
v obci, kde byla Antiochia už někdy před tím. Takže se pomalu formuji
k názoru, že naprosto každá Antiochia je originální a že mě má vždy
čím překvapit.

V této obci jsem se na faře zdržoval velmi málo. Jednou jsem pomáhal na faře ve Velkých Opatovicích, jednou jsem byl ve Svitavách, několikrát pro mléko na druhé straně dědiny, občas jsem hrál fotbal, občas jsem byl s děckama na kole či na borůvkách nebo na koupališti v Radiměři nebo u Rodinů či někde jinde ve vesnici, prostě pořád někde. Nejvýznamější společná akce byl závěrečný táborák. To mi bohatě stačilo. Nebylo zde třeba dělat "akce pro akce". Zde bylo důležité komunikovat, neboť to vesnici nejvíce chybělo. Místní se potřebovali setkat a my jsme jim to umožnili. Bylo to moc dobré.

I když tato Antiochia byla nejkratší, mnoho mě dala. Zde jsem poznal
mnoho dobrých lidí i kněží, se kterými se ještě budu setkávat, i když
je už moc neuvidím nejen proto, že je to do Hradce daleko. S těchto 
setkání bych na prvním místě uvedl Rodinu Rodinovu, která zde byla 
spíše na prázdninách, protože jinak bydlí v Německu, ale dali mi mnoho.

Něco mi přece chybělo. Byla to adorace zvláště v noci, i když jsem
prožil také s Pánem mnoho chvil v modlitebně, o kterou jsem se staral. I chvíle, kdy jsem nechtěl nikoho vidět, protože jsem měl špatnou náladu (a to také někdy bylo). Vedl nás jáhen Kamil Obr a vedl nás opravdu dobře. Zvláště pěkná byla ranní rozjímání.

Navštěvuji je asi o rok později, ale jen Rodinovi. S dalšími se pak už
spíše poznávám přes otce Pavla. Pan Rodina s Davidem také navštívili
následující Antiochii v Cotkytli, aby se s námi setkali. Věřím, že se
ještě uvidíme.

 TETĚTICE 1999 (NÁVŠTĚVA)

Na konci léta a na konci turnusu D jsem se vydal na návštěvu 2. Antiochie toho roku, která se odehrávala v Tetěticích, protože jsem těsně před tím navštívil Luhačovice a obec byla blízko Počenic, kde právě slavili hody. Byla to sousední obec, která správně patřila farnosti Počenice a Antiochia se zde odehrávala v administrativní budově kravína. Přijel jsem v sobotu a hned v neděli odjížděl.

Velkým mým překvapením bylo, když jsem přijel v poměrně pozdních dopoledních hodinách, že jsem našel Antiochii spící, ale později jsem pochopil proč. Kvůli mládeži žila Antiochie noční život a málo kdy šli 
spát vůbec o půlnoci a tak se poslední dny dospávalo do více než druhé odpoledne a pak se šlo spát dál. To už jsem nevydržel a tak jsem se odstěhoval do Počenic, kde jsem "obnovoval vztahy" a vrátil jsem se až kolem sedmé, kdy už se konečně dělo něco antiošského a šli jsme spát opravdu hodně po půlnoci.

V Počenicích jsem se setkal s několika známými a některé jsem nově 
poznal, ale zjistil jsem, že jsem už mnoho zapomněl. Na hody přijel
P. Radek a hned odpoledně mě odvezl domů. Toho dne pršelo a byla trochu nuda. Nelitoval jsem však této návštěvy a opět se mě těžko loučilo.

 SETKÁNÍ ANTIOCHIE 1999 - IVANOVICE NA HANÉ

Jako téměř vždy se odehrává v dušičkový čas, ale tentokráte i já jsem
si udělal čas na celou sobotu, abych to prožil. Uvítání bylo překvapivé a hned jsme se zapojili do programu. P. Petr Bulvas nám udělal
krátkou duchovní obnovu a odpoledne jsme se vydali na krátkou pouť. Večer se zajímavým způsobem hodnotily turnusy a pak jsem společně s P. Radkem jel domů. Celý program toho dne byl obohacující.

 MISIE V BENEŠOVĚ 1999

Nejsem si již jistý, co bylo dříve, jestli Ivanovice nebo Benešov u
Boskovic. Otec Radek mě tam pozval stylem: "Chceš poznat misie?" a
tak jsem jel, i když jsem opět nevěděl do čeho jdu. Netušil jsem, že
jsem schopen se celý den modlit a už vůbec ne, jaké veliké milosti z
toho plynou. Měl jsem tam být od úterý do středy, ač misie trvaly 
celý týden. Ve středu odpoledne mě chtěl P. Radek již vzít, ale já
jsem chtěl ještě zůstat alespoň do tří odpoledne. Tak to bylo veliké.
Teprve tam jsem se také dozvěděl, že totéž bude na jaře ve Štítech.
Od té doby jsem se nepřestal těšit na Štíty. Tehdy jsem také více 
poznal P. Marka Dundu.

 MISIE VE ŠTÍTECH 2000 (19. - 26. března)

Na jaře, mezi svátky sv. Josefa a Zvěstování Páně si ve Štítech a 
Horních Studénkách prožili svaté misie. Byl to celý týden modliteb,
duchovních promluv, čtení, adorací, žehnání a pastorační služby věří-
cím. I když v kostele byla zima, našlo se mnoho lidí, kteří trávili 
týden s Pánem, i když jich normálně ve Štítech chodí ve všední den 
jen málo. Byly to úžasné chvíle i pro mě, i když v tom týdnu jsem dě-
lal autoškolu, a tak jsem nebyl na misiích tak dlouho, jak jsem chtěl
a jistě to tak bylo dobře.

Účast na misiích mě sice nedovedla k úspěšnému složení zkoušek v autoškole, ale byla pro můj duchovní život velmi povzbuzující. Vedla mě k většímu odhodlání žít s Pánem více naplno. Také otec Radek si pochvaloval účinky misií a celé Štíty tím opravdu žily.

Nejsilnějšími zážitky pro mě byl páteční kající průvod městem, celo-
noční adorace, i když jsem celou noc opravdu nevydržel a chvíli se 
procházel městem. Půlhodina společné hlasité adorace byla vždy prokládána půlhodinou adorace tiché až do 5. hodiny ranní, kdy byla mše pro mládež. Po této mši se někteří ministranti nechali nakrátko ostříhat (i já) a pak následovala mše sv. s udělováním svátosti nemocných. Odpoledne byl slavnostně požehnám misiiní kříž.

Kéž bych žil takovým duchovním životem jako o misiích, ale v reálu je
to vždycky těžké. Po Štítech jsem Bohu blíž, ale jak dlouho mě to vy-
drží? Přijdou všední dny a zase to bude stejné. Ale byla to první 
velká duchovní obnova, ale exercicie ještě ne.

 ANTIOCHIA V COTKYTLI A VYŠEHOŘÍ 2000

Cotkytle a Vyšehoří jsou obce celkem blízko od nás, takže jsem je 
často navštěvoval ještě před Antiochií a také před i po turnusu C a i
z těchto návštěv mám mnoho zážitků.

Turnus A byl obecně celkem dost sdílný, tak jsem obě Antiochie navštěvoval v tuto dobu nejčastěji. V Cotkytli jsem s nimi dokonce začínal i končil. Ještě před začátkem mě kluci pozvali na fotbal a hned jsme stihli rozbít jedno okno v budově KD. To kluci antiošáky ještě neznali a antiošáci neznali je. Pak jsem přijel ještě na crhovskou pouť ke sv. Cyrilu a Metoději a na sportovní den. Místní kluky jsem vzal na zápas o putovní pohár otce arcibiskupa ve Vyškově. Na konec turnusu A se na oslavách narozenin místním podařilo mě přiopít. Nebrali mě totiž tolik jako antiošáka, ale jako osobu, která je jim trochu bližší a mělo to i své úskalí. Toto bylo jedno z nich.

Také z Vyšehoří jsem měl své zážitky, i když jsem tam nejezdil tolik, 
přestože bylo blíž. V den památky sv. Prokopa jsem spolu s Petrem Krňávkem ze Zábřeha navštívil tuto Antiochii, mj. za účelem setkat se s P. Radkem a zúčastnit se pouti na Skaličce. První se podařilo, druhé
ne. Když po krátké návštěvě Vyšehoří jeli za P. Radkem do Klášterce,
nejen, že jsme ho tam nezastihli, ale nás zastihla bouřka před kterou
jsme valili na kolech zpět do Vyšehoří co nám nohy stačily. Sotva jsme
dojeli do Kd, kde Antiochia sídlila, strhl se veliký liják, ze kterého
bychom nevyšli suší. Pán počkal, až se dostaneme pod přístřeší. Otec
Radek měl pak mši sv. ve Vyšehoří a tak jsme tam zůstali až do večera. Ještě několikrát potom jsem tuto Antiochii navštívil.

Tehdy jsem začal rozjímat nad důvodem proč pořád jezdím na turnus C, když turnus A je také perfektní a začátků se bát nemusím. Naopak jsem byl utvrzen v tom, abych nejezdil na turnus B, který bývá tradičně nacpaný a více se uzavírá do sebe. Na tomto turnusu jsem byl na obou antiochiích jen několikrát málokrát. V Cotkytli jsem se tehdy setkal s novinářem, který však působil jako jeden z antiošáků. Zároveň si však myslím, že alespoň v Cotkytli byl tento turnus celkem aktivní, neboť měl i dost práce.

 TURNUS C - COTKYTLE

Oficiálně jsem však byl přihlášen do Cotkytle na turnus C, i když jen 
telefonicky a v poslední den přihlášek. Také moje účast v Cotkytli byla
na vlastní žádost, protože do Vyšehoří se mi takto naplno vůbec nechtělo. Byla to první Antiochie, na kterou jsem dojel na kole, ale rozhodně ne poslední.

Nevím teď, zda to bylo ode mne moudré, protože zvláště kluci z Cotkytle mě ani jako antiošáka nebrali, neboť jsem byl dávno známý ještě před Antiochií. Antiochii jsem přesto prožíval naplno ve funkci zvoníka i ministranta a občas jsem si zahrál fotbal a podobně.

Jen mé narážky na ženy se proslavili nechvalným ohlasem, takže antiošačky získali touhu ministrovat a asi v půli tábora jsem hrál ženu v jedné situační scénce, která byla inspirována na dnešní dobu, na jevišti.

Měl jsem taky trochu smůlu především v tom, že v půli turnusu jsem si
pochroumal nohu, ale na odjezd to nebylo, vydržel jsem to, a dokonce si i občas zahrál fotbal.

Byla to také první Antiochie, na kterou přijel můj tatínek, a to především z toho důvodu, že mě naháněl zástupce za děkanát Uherské Hradiště, abychom se společně utkali o pohár otce arcibiskupa. Mohl se však setkat jen s mým vyjádřením, že vše vyřídím, až se vrátím, má to totiž čas.

V předvečer, kdy měl přijet následující turnus mě holky dopálili, že 
budou ministrovat, ale nakonec pro mou paličatost v tomto směru raději ustoupili, když jsem se vrátil z trucování. Chtěl jsem totiž na
protest odjet, ale pak jsem si to rozmyslel a to bylo dobře.

V pátek, když jsme se již pomalu rozcházeli a přijížděl nový turnus,
za námi přijeli Rodinovi z Hradce nad Svitavou a potom i otec Marek
Dunda, který pak s otcem Radkem celebroval mši svatou. Jemu jsem také svěřil své hříchy a on nás všechny povzbudil.

I po duchovní stránce bylo to velmi dobré. Společně jsme se modlili
ráno, při jídle, večer i v noci. Bylo-li třeba, počkali naši vedoucí i celá farnost s bohoslužbou slova. To bylo především, když se dělaly brambory. Nechyběla ani celonoční adorace.

Asi od půli turnusu jsme začali kvůli místní mládeži s noční Antiochií (tedy chodili jsme spát až s místní mládeží.) Bylo to sice náročnější, ale pro mládež dobré a ani mě to již tolik nevadilo.

 TURNUS D

Ani zde jsem nepodnikl moc návštěv. V Cotkytli jsem byl 2x a ve Vyšehoří 1x. Byl jsem také na místě jejich společné pouti na Hoštejn, která se konala hned první neděli. Obecně řečeno, tento turnus je takový rodinný, protože zde už jsou jen zbytky Antiochie. Nejsou ani nijak uzavřeni, přijmou každou návštěvu, jsou na to už zvyklí.

Jinak každý turnus v Cotkytli se nějak setkal s Antiocháky z Vyšehoří.
Turnusy A a B z Cotkytle navštívili Vyšehoří, turnus C v Cotkytli byl
jimi navštíven a turnus D se setkal na neutrální půdě v Hoštejně.

Otec Radek si letos pochvaloval působení Antiochie. Lépe to viděl na 
Antiochii ve Vyšehoří, ale ty konečné výsledky stejně určí Pán. V Cotkytli to vnímali místní děti hodně jako zdroj k odehnání nudy, a tak to vypadalo i po Antiochii. Ve Vyšehoří se více zapojila i místní mládež. V Cotkytli bylo třeba celkově povzbudit farnost, ve Vyšehoří jen 
nastartovat jejich nadšení pro Krista, aby jejich víra nebyla "bezúčelová."

 TÝDEN V KNĚŽSKÉM SEMINÁŘI 2000

Tento týden v semináři pro ministanty Olomoucké, Brněnské a Ostravské diecéze pořádali bohoslovci a upozorňovala na něj také zábřežská ministrantská nástěnka, ale téměř nikoho to neoslovilo. Já už jsem se na to cítil starý. Až na konci prázdnin nás oslovil Honza Koblížek a nadchlo to Otce Josefa, tak jsem "musel" se zábřežskými jet na předposlední turnus. Slíbil jsem to s tím, že v neděli nemůžu a tak přijedem až v pondělí.

Jako opozdilci jsme také byli uvítáni, zařazeni do skupinek a provedeni seminářem. Ale ani to nijak nepomohlo tomu, že jsem ono pondělí na vlastní apartmá bez doprovodu sám netrefil a v celém semináři se nevyznal. Pocity to byli strašné, ale témátka, hry i modlitby a celý program mi to vynahradil. O naši duchovní stránku se krom bohoslovců, každodenní mší svatou, která byla vždy někde jinde staral většinu vícerektor semináře P. František Sedláček. Ale měli jsme možnost poznat i rektora - P. Vojtěcha Šímu a při pouti na Kopeček, kde byl závěr adoračních dnů, také Mons. Miloslava Vlka, pražského kardinála. V programu byla také návštěva teologické fakulty a ze sportovního vyžití nechybělo ani koupání.

Pro mě to byla největší duchovní obnova jakou jsem kdy prožil. Předšila i misie a Antiochii. Byl to týden strávený pro Boha. Mohu potvrdit pozdější slova bohoslovce Radka Stojanoviče, že za těmito zdmi sídlí Bůh. Já jsem cítil jeho přítomnost více než kdy jindy. Teď s tím je ale třeba něco dělat.