Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pouť Antiochie

Tak se poslední dobou probírám svými deníčky a nejen vzpomínám, ale také čerpám to, co mi Antiochia za oněch 15 let dala. Ono to vypadá, jako bych se chtěl moc chlubit svým osobním výročím. To rozhodně ne. Veškeré chlubení by mělo být ke cti a slávě Boží.

Letos jsem měl po prvé příležitost udělat plakát na Antiochii. Jistě brzy se objeví na akcích na Signálech. Dlouho jsem nepřemýšlel nad motivem, jak ho udělat. Byl jsem dost nabuzen i tím, že se letos bude jednat o jubilejní ročník Antiochie. Budou to již 20. prázdniny, které můžeme dát Bohu do rukou. Možná i k této příležitosti vyjde Antiochia v časopisu Milujte se.

Když jsem se tedy rozhodl nejen přečíst, ale i do počítačové podoby přepsat svoje deníčky, z nich první díl už je k dispozici v tomto blogu, brzy - buď o sv. Josefu či na následující slavnost Zvěstování Páně se zde objeví druhý a zbydou už jen dva, tak to snad všechno stihnu, než vypluji na loď Antiochie po 16. Proč jsem se rozhodl vzpomínat právě v této době, to Vám osvětlí v prologu 1. díl putování po Antiochii.

Antiochia, jak se můžete dozvědět ze stránek www.antiochia.cz, není jen akce na prázdniny. Může to být a možná měl by to být program na celý život s Kristem, protože každý křesťan je povinný nenechat si víru jenom pro sebe a svědčit o Boží lásce. Běda, kdyby nesvědčil.

Z těch výraznějších akcí Antiochie jsou tedy 3 - Pouť Antiochie, Antiochia o letních prázdninách a podzimní setkání Antiochie.

Tak to by bylo k teorii, teď praxe, tedy možná o tom, jaké to je či spíše, jaké to bylo. Bylo to dobré. To dokáže říct každý, ale nikomu to nic nepřidá, tak aby to přidalo.

Na poutě Antiochie jsem začal jezdit až od r. 2005. Proč jsem nejezdil před tím, bylo především tím, že to byla v počátcích vždy neděle Božího milosrdenství, tedy od Velikonočního pátku do 2. neděle velikonoční. Mnohdy jsem tou dobou slavil narozeniny, ale především, hlavně v pozdějších letech mě odrazovala jedna věc a to fakt dlouhé pěší chůze. S mými klouby a slabými kůstkami to není nic jednoduchého a nechtěl jsem být v roli slabocha či brzdy, ač vždycky, když putování začne, držím přední linii a už zhruba uprostřed se snažím chytat alespoň nejzadnější, abych nezabloudil.

Na první pouť (2005 ve Šternberku) jsem měl štěstí, neboť nebyla tolik putovní, ale duchovně byla velmi bohatá. Jak, to bude předmětem později. Pak jsem nastoupil do Drahotuš a od té doby jsem byl každý rok, chtě - nechtě, ale vlastně opravdově chtě. Dokonce jednou, když byla v Loukově a putovalo se na Sv. Hostýn, měl jsem zrovna nohu v ortéze (poněkud dost pochroumaný kotník) a šlo putovat také. Akorát, co jiní šli pěšky, já jsem projel vlakem a autobusem. A byla to pouť opravdu nádherná.

Už hodně dlouho jdu kolem horké kaše. Vždyť letos byla taky pouť a to z Čehovic do Dubu nad Moravou, na které jsem byl ještě před 23 hodinami (vždycky až na jednu výjímku, kdy byla pouť z Pozlovic na Provodov, jsem tam byl od pátku do soboty večera). Na Signálech byla i krásná upoutávka, můžete se podívat http://www.signaly.cz/setkani-antiochie-3

Přijeli jsme tedy s otcem Radkem v sobotu večer, všichni už na nás čekali, aby se mohla zahájit adorace. Byli jsme tedy hned uvítáni a zavedeni nejprve do kostela, hodně studeného kostela. Adorace byla připravena bohoslovci velice pěkně. Dobře se rozjímalo i přes fakt, že v kostele byla zima. Otec Radomír všem poutníkům, tedy Evě, Báře, Josefovi, Jardovi, Vláďovi, Standovi, Pavlovi, Davidovi, Vojtovi i mě požehnal Nejsvětější svátostí oltářní a šli jsme do teploučka na faru k 2., pro nás první večeři. Atmosféra byla téměř rodinná, neboť nás nebylo mnoho, vlastně nejméně ze všech poutí, ale to nám nevadilo. Vše nasvědčovalo tomu, že prožijeme nádherný víkend s Pánem. V noci bylo teploučko a ticho.

Ráno jsem vstal docela brzy, tedy ne tak úplně. Na faře by se to klasifikovalo, že jsem zaspal, protože normálně máme modlitby v 6.30. Ale vstal jsem tak adekvátně, abych stihl se připravit na pouť, která měla být podle předpokladů mých osobních 2x9 km, avšak podle informace bohoslovců ze včerejška 1x18 a zpět autobusem. Pro mě jsou přípravy náročná věc, neboť musím řádně promazat nohy, abych tuto nezvykle dlouhou pouť mohl absolvovat pokud možno bez zdravotní újmy. Ale přece jen jsem ještě stihl se pomodlit růženec, který jsem nedal včera, jelikož mi tělíčko řeklo, že chce jít spát.

Společná modlitba začala v 7:30 pro ty, kteří se chtějí pomodlit i breviář a v 8:00 již pro všechny ostatní. Velká většina byla již v první skupince. Každopádně Vláďa si ranní modlitbu přichystal velice hezky. Četl to z nějaké duchovní obnovy a bylo to velice inspirativní, takže mě nevadilo, že Pavel v kostele nezatopil, no protože ani neměl jak.

Snídaně tedy byla také velice dobrá a ač to byla snídaně, už se myslelo na oběd a na večeři. Pochválil jsem, že jídelníček se na těchto akcích lepší. Po prvé neměl být guláš, tak jsem měl z toho radost.

Po snídani se každý chystal na nastávající pouť. Bylo třeba udělat svačiny a kdo je nedělal, jako například já,  tedy pro sebe jsem si cosi utrhl, ale to mi trvalo asi 30 vteřin, prožil čas přípravy po svém - v rozhovorech, ve zpěvu mariánských písní, v odpočinku, v modlitbě. Tuším, že jsem to stihl všechno.

Pouť začala v 11:00 modlitbou v předsíni kostela sv. Prokopa. Pak jsme putovali dále po cestách a kdykoli jsme potkali kříž či kapličku, všichni se zastavili, počkali na opozdilce a pomodlili se. Asi v půli cesty se ukázalo jako nepraktické putovat dále po silnici mezi vesnicemi a rozhodli jsme se ústy otce Radka jít polem. Veliké bylo překvapení, když jsme hned po vynesení toho rozhodnutí na pokraji pole viděli cíl své cesty - nádherný kostelík v Dubu. Touto cestou jsme se společně pomodlili růženec a za nějakou dobu, už kousek od cíle jsme pojedli své nachystané skromné zásoby.

Cesta polem nám výrazně ulehčila na nohou a hlavně se tím hodně zkrátila. Sic poslední kousek jsme procházeli oraniskem, ale již ve 14:30 jsme byli na místě po zhruba 12 km chůze. Mše svatá měla být v 16:00 a před tím křížová cesta. Tehdy jsem myslel, že bychom se mohli stavit ještě v nějaké hospůdce se pořádně najíst, ale na místě samém jsem na to zapomněl a šel jsem se do kostela modlit. Kostel nejen zvenší vypadal nádherně, ale hlavně uvnitř bylo krásné baroko a hlavně posvátné ticho. Téměř sám v klidu kostela. Nádherný zážitek mě inspiroval k další modlitbě růžence. Byla to síla.

Potom jsem se šel ven trochu ohřát, neboť kostel byl poněkud studený a venku bylo teplo. Nastala pak křížová cesta, kdy se k nám přidali i poutníci z Cvikova, ze severních Čech v čele s Mons. Rudolfem Repkou. Byl to patnáctiletý Lukáš, jeho mladší sestra Zdeňka, kteří mají být o velikonocích pokřtěni a také Klára a Sára.

V křížové cestě měl každý zájemce jedno zastavení. Na mě padlo 4., jak Pán Ježíš se setkává se svou Matkou. Otec Rudolf měl 10., jak Pán Ježíš byl zbaven šatů. Oslovil mě jeho příběh k tomuto zastavení. Vyprávěl o jednom kostelíku v severních Čechách, kde už křížová cesta byla v horším stavu a u 10. zastavení chybělo plátno. Bylo to velmi plodné rozjímání a výborná příprava na mši svatou. Přibýval též počet poutníků, kteří byli především z Dubu.

Při mši svaté, kterou celebroval P. Radek, měl kázání Mons. Rudolf Repka, a zavzpomínal na to, jak se dostal na Antiochii a vůbec jako farář do severních Čech, když původem pochází z Vlčnova, tedy ze zbožného Slovácka. Bylo to krásné a podmětné svědectví. Též poukázal na to, jaký by měl být Antiošák. Dokonce ani nemusí být věřící, ale musí upřímně hledat Boha a jeho vůli, musí mít Boha rád, ikdyž ho ještě nezná. Jedině tak může vydat svědectví.

A po této mši svaté nás místní pan farář, otec Jan pozval na faru. Bylo to veliké překvapení i vzhledem k tomu, že nás na faře měla čekat večeře v podobě kuřecí polívky a ryzota. Byl nachystaný chleba s dobrou tlačenkou a čaj. Otec Jan měl velikou radost z návštěvy bohoslovců i Antiochie a my samozřejmě také.

Potom nakonec všichni auty jsme se dopravili zpět na faru do Čehovic i s poutníky ze severních Čech. Pavel, který nám chystal večeři, dojel na pouť autem a onen autobus nakonec nejel, tak potom za pomoci otce Radka se dopravili všichni. Nás tam čekala již 2. večeře a také příjemné seznámení se severočeskými poutníky. Bylo to tak silné, že jsem přerušil rozmodlený růženec.

Po druhé večeři jsme se já a otec Radek rozloučili a plný zážitků jsem za pomoci otce Radka dojel do Drahotuš. Cestu autem jsem prospal, večerní chvály z Rádia Proglas zřejmě taky. Na faře už všichni pomalu spali a já jsem se ještě domodlil rozmodlený 4. růženec. Tak to byla pro mě i malá duchovní obnova. Bohu díky za to.

Ráno jsem potom vstal sic jsem cítil pouť ještě v nohách, ale postavil jsem se na vlastní a po snídani se nechal svézt na mši svatou do Partutovic a Potštátu a pak po obědě jsem krásně odpočal, až teď píšu tento dlouhý příběh a věřím, že ještě neskončil a promění se v požehnání pro Antiochii.

 

Zobrazeno 1637×

Komentáře

vojtášek

Myslím, že ty si jen cítil pouť v noháh... Ale ti ostatní museli cítit i něco jiného... :D:D:D:D:D

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Jojo, škoda, žes tam nebyl. Cítil bys spoustu věcí a byli bychom 3

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Přiznám, že zřejmě něco jiného ostatní cítili a pot se nevyhl tuším nikomu. Sprchu jsem na tamnější faře nenašel a v Drahotuších zajisté v neděli ráno jsem použil (v sobotu to nešlo, neb tělo bylo zralé už jen akorát na spánek). Nicméně na neděli se chystám vzorným oblečením a také nějakou vzornou vůní, o které mě otec Radek občas informuje, že jsem to přepísk, tedy že voním příliš moc, když už o tom tak.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio